Změn v chování dětí by si měli všímat spolužáci, učitelé i rodiče

„Smysl mé práce je být nablízku a pomáhat,“ říká Dr. Petr Krohe, který nedávno začal působit na pelhřimovském gymnáziu, obchodní akademii a základní škole Osvobození jako školní psycholog. 

Je zajímavé, že při práci na pražské klinice jste se ocitl na školách v Pelhřimově. Co vás k tomu vedlo?
Jak se říká: “za vším hledej ženu” – mám zde partnerku a chodil jsem zde také hrát deskové hry. Při nich jsem se seznámil s místostarostou Karlem Kratochvílem. Ten mi říkal, že potřebují ve školách psychology a já jsem si vyčlenil jeden den na tuto práci. Když jsem viděl to množství studentů, zkrátil jsem si úvazek na klinice a působil jsem dva dny v týdnu na zdejším gymnáziu a obchodní akademii. V létě přišla s žádosti paní ředitelka ze základní školy Osvobození, tak jsem opět snížil pražský úvazek a v Pelhřimově pracuji tři dny v týdnu. Takže vlastně teď jezdím pracovat z Pelhřimova do Prahy. Je to inspirující změna.  

Nelitujete, že jste se vzdal práce na klinice na úkor našeho školství?
Nelituji, už jsem potřeboval změnu. Na klinice jsem pracoval jako krizový intervent a byl jsem hodně orientovaný na personál. V nemocnici je šest tisíc zaměstnanců. Pak jsem také občas sloužil na tamním krizovém centru. Dva dny v týdnu se této práci stále věnuji, ale už v omezeném rozsahu. Ještě pracuji jako muzikoterapeut a mám malý úvazek na I. Lékařské fakultě. 

Kolik studentů vás se svými problémy navštíví a liší se nějak trápení středoškoláků a žáků základní školy?
Problémy různých věkových kategorií se ani tak moc neliší. Jen s žáky základní školy musím pracovat komplexněji. Když přijde dítě z první třídy, musím okamžitě začít pracovat s rodiči, zapojit do toho třídní učitelku. Stále přetrvává problém, že děti i rodiče často vnímají psychologii jako nějaké stigma. Je pro ně nepříjemné mě navštívit. To je ale v celé společnosti – vidím to i na klinice. Všichni se nás trochu bojí. Já navštívil všechny třídy na škole, ale pořád tam ten ostych cítím. Na gymnáziu a obchodní akademii je ostych o trochu menší. Tam studenti přicházejí sami, domluvíme se telefonicky. 

Jak různé potíže dětí řešíte?
Já jsem takový jakoby „třídící pracovník”. Když přijde dítě s problémem, který hraničí s nějakou psychiatrickou diagnózou, musím ho poslat do odborné péče. Pak jsou to potíže s učením, ty řešíme osobně nebo je odkazuji na specializovaná pracoviště. Pak jsou to záležitosti takové osobní, například, že se dítě bojí večer usnout. Má pečující rodinu, žádné problémy, jen má prostě strach – tak si s ním o tom promluvím, něco si spolu přečteme a ujistím ho, že žádné nebezpečí nehrozí. Ve výjimečných případech - bohužel - je nutné kontaktovat sociálku. Moje role spočívá mimo jiné v tom, rozhodnout se, co zvládnu sám a co musím delegovat dál. Hodně pracuji s rodiči. Zvláště na základní škole.  Mám štěstí v tom, že všichni rodiče, kteří přišli, mě ujistili, že mají zájem spolupracovat a problémy svých dětí vyřešit. Jsou ovšem záležitosti, které nezvládneme ani společně s rodiči a je třeba psychiatrické pomoci a medikace. Takové situace bohužel nastávají a odborné statistiky uvádějí, že jejich počet se po covidu zvýšil zhruba o třetinu.
 
Nezdá se vám, že dnešní děti nejsou vedeny k samostatnosti?
To je velký problém. Často o tom s kolegy hovoříme. Je tady velký nárůst takzvané anhedonie to znamená ztráty radosti ze života. Pak evidujeme značné množství sebepoškozování. Když jsem tady viděl poprvé studenty, kteří jsou pořezaní, říkal jsem si, že je výjimka a ono je to téměř pravidlo. Tím, jak jsem většinou pracoval s dospělými, tak mě to překvapilo. Teď už to beru jako „normální”. Příčina vězí pravděpodobně ve třech věcech. První je často zmiňovaný covid – jedna z teorií je, že on změnil něco v lidském mozku. Další teorií je vliv sociálních sítí. Mladí se konfrontují s ideály na těchto sítích – ten má krásné auto, velké svaly, jiný vydělává miliony - a dítě si řekne 
a co já. Nemám ani svaly, ani miliony. To vede k frustraci a ke krizi. Když jsem byl malý, běhal jsem na dvorku a mezi kamarády měl v něčem dominanci. Jeden z nás uměl dobře zpívat, jiný sportoval a podobně. Dnešní děti to neznají a je to škoda. Třetí příčinou je právě výchova – nedáváme dětem pravidla. Ony by měly pravidelně chodit spát, pravidelně vstávat, mít jasný denní řád. A když ho nemají, tak jsou ve světě neukotvené. Mají velkou svobodu a nevědí, co s ní. 

Zmínil jste se o sebepoškozování. Proč to ti mladí dělají?
Teorie říká, že je to v zásadě ze dvou důvodů. Buď je člověk pod velkým tlakem nebo je to trochu taková póza. Ale s pózou jsem se moc nesetkal. Spíše jsou ty děti pod obrovským tlakem prostředí a okolí - různé sociální sítě, vztahy, občas vliv školy nebo rodiny. Když například rodiče mají na dítě obrovské nároky a ono to nezvládá. Pak situaci vnitřně přestane zvládat a začne se řezat, což je pro ně chvilková úleva, ale nic se nevyřeší. Situace se opakuje a nastavený mechanismus sebepoškozování pokračuje dál a dál. Je to hodně nebezpečné. 

Setkáváte se také se šikanou?
Ty tendence tady v omezené podobě jsou. Jak na střední škole, tak na základní. Ale prevence ve školách je tak dobrá, že už se o ní ani nedá mluvit. Bohužel, jak se snižuje u mladých lidí jejich nezdolnost, tak ta citlivost na sociální kontakty je u nich větší. Například my, jako děti jsme se poprali před školou – tady, když se děti poperou, tak je z toho aféra. Nevím, jestli je to dobře. Možná se dětem až moc vměšujeme do jejich sociálního života. Opravdu nevím. Já mám moc rád Philipa Zimbarda, který říkal, že člověk, aby se z něho nestal zlý jedinec, potřebuje cvičit nezdolnost. Vycházet z komfortní zóny – vstát na budík, studená sprcha – vlastně cokoliv, co je nepříjemné, ale jdu do toho.
 
Mají dospívající problémy s láskou?
To je často alfa omega všeho. Zvláště u dospívajících dětí. Mnoho konzultací je na toto téma. Je to vlastně přirozené. V pubertě a adolescenci jsou vztahy klíčové a tvoří „páteř” jejich života. Studenti mnohdy za mnou přicházejí s těmi už narušenými vztahy. Potřebují poradit, jak dál, jak se „dobře rozejít” nebo naopak, jak zachránit vztah. Taky je zajímají konflikty ve vztazích a jak je řešit. Je to velká škála situací, do kterých se dostávají. Bohužel to někdy to končí i úvahami o sebevraždě nebo sebepoškozováním. To je smutná stránka těchto situací. Rozchody ale patří do životního příběhu a my se je potřebujeme naučit zvládat.  Bývají smutnou záležitostí, ale dobře zvládnutý rozchod člověka zpevní a dá mu novou příležitost v jiném vztahu. Získávám tak cennou zkušenost. Je třeba se naučit zodpovídat za svůj život.
 
Co dětem chybí?
Profesor Matějíček kdysi prohlásil, že dětem dnes chybí „klepadla na koberce” – tam se děti spolu setkávaly, povídaly si, hrály hry, zažívaly první sociální zkušenosti. Nevím, jestli tady existuje nějaké společenství, kde se mohou scházet a povídat si jako kamarádi – možná skaut nebo Hodina H. Úplně nejlepší je, když vyběhnou před dům a hrají si u těch popelnic. Krásná kniha Alice Kavkové Retrohry obsahuje hry našeho mládí – guma, panák a další. Tam si děti najdou, co potřebují. Kniha právě vychází v druhém vydání a koncem listopadu bude její křest.
 
S jakými problémy za vámi děti nejčastěji chodí?
Jsou to hlavně vztahy, o kterých jsme už mluvili. Bývají to také poruchy příjmu potravy, problémy s učením, úzkostné stavy, i netypické záležitosti, jakými jsou změny pohlaví, někdy jsou přítomny i myšlenky 
na sebevraždu, často spojené se ztrátou smyslu života. Časté jsou také poruchy spánkového rytmu. U nich hrají velkou roli často konzumované energetické nápoje, kratom, nepravidelnost usínání – někdy v osm, jindy ve dvě, usínání u televize. Člověk potřebuje pravidelnost a to platí od prehistorie. Na to jsme nastaveni i v moderní době. Jak jsem se o tom už zmínil, potřebujeme v životě pravidelnost. 

Zmínil jste se o sebevraždách. Podařilo se vám mladého člověka v tomto případě kladně usměrnit?
Za toho tři čtvrtě roku, co zde působím, se to podařilo. Díkybohu.

Je možné takovým případům předejít i za pomoci učitelů nebo spolužáků?
Samozřejmě. Je třeba si všímat, jak se konkrétní žák nebo student chová, jestli se nezměnilo jeho chování, jak hovoří, zda se změnily stravovací návyky, má jizvy po řezání. Prostě změny, které se nám nezdají. Je důležité na tyto okolnosti upozornit. Raději budeme řešit malé věci nebo zjistíme, že je vše v pořádku, než se pak konfrontovat s vážnými následky. Mají se na koho obrátit, já sám to v té třídě nezjistím. Je dobré, když přijde učitel, rodič nebo spolužáci a poví, že se mu nějaký žák nelíbí, že má asi nějaký problém a vyzve mne, ať se na to podívám. Od toho na těch školách působím. To je smysl mé práce, být nablízku a pomáhat.
 
Máte od rodičů i zpětnou vazbu?
Mám, informují mne, co se děje. Ale psychika není jednoduchá. Na změnách se často pracuje měsíce nebo i roky. Často je třeba čekat, obrnit se trpělivostí. V naší kultuře jsme zvyklí na rychlá řešení a okamžité výsledky. Naše psychika je v tomto porovnání velmi „pomalá”. Změny trvají, ale stojí pak za to.   

Marie Steinhauserová