Dnes je 21.02.2024

Svátek má Eleonora, Lenka

ikonka pocasi 3°C - zataženo

Pelhřimov

Zelené srdce je pro něj srdeční záležitostí, příroda ho zajímá od dětství

Zelené srdce je pro něj srdeční záležitostí, příroda ho zajímá od dětství

Pavel Koubek pracuje jako správce na jedné rodinné farmě a veškerý svůj volný čas zasvětil ochraně přírody. Založil Občanského sdružení Zelené srdce. Je autorem tří knih – dvou o studánkách a jedné o drobných památkách. V letošním roce získal za svou činnost Cenu města Pelhřimova.

Kdy jste se začal zajímat o přírodu?
Přírodě jsem se věnoval vlastně od dětství. Když mi bylo osmnáct, mohl jsem dělat něco sám za sebe. Začal jsem pracovat v různých neziskových organizacích. Hodně jsem pracoval pro Děti Země a před skoro šestnácti lety jsem odešel a založil občanské sdružení Zelené srdce.

Proč právě Zelené srdce?
Tak mě to napadlo, vlastně je to moje srdeční záležitost – zelená příroda.

Na co se převážně zaměřujete a kolik máte členů?
V současné době je nás jedenáct. Pomáhají ovšem také další dobrovolníci. Máme tři základní programy – jeden je zaměřený na studánky, další na záchranu drobných památek a třetí je klasická ochrana přírody, jako jsou například ptačí budky, obojživelníci nebo sovy.

V minulosti jste obnovili šestnáct studánek. Všechny ještě existují?
Jednalo se o studánky na Humpolecku a Pelhřimovsku. Bohužel, některé z nich již neexistují. Po kůrovcové těžbě jsou v takovém stavu, že nemá smysl se o ně starat. Některé byly hodně poškozené a další vyschly, takže vlastně zanikly. O ty zbývající pořád pečujeme. Většinou jsou zastřešené, takže musíme stříšky opravovat  a studánky čistit.

O studánkách se často říká, že mají zázračnou vodu, která léčí. Znáte nějaký takový příběh?
Například studánka Panny Marie u Budíkova, tam se vypravuje, že holčička chudého chalupníka onemocněla s očima. Peníze na lékaře neměli a nikdo jí nemohl pomoci. Jednou dostala holčička zrcátko a šla s ním do lesa. Tam k ní přiletěla straka, která od ní chtěla právě to lesklé zrcátko. Když jí ho dala, tak straka promluvila lidským hlasem a poradila jí, aby si oči myla ve studánce. Holčička se uzdravila. Zvěst se roznesla po celém kraji a lidé považovali studánku za zázračnou. Tak vznikly takzvané poutní studánky. Příkladem je Křemešník. Tam se příběhů vypráví hodně a v kostele je schránka, v níž jsou ve stříbře zhotovené vystavené různé části těla, které zdejší voda uzdravila. Kolem roku 2000 jsem zaznamenal poděkování paní z Kutné Hory, která se prý křemešnickou vodou vyléčila z rakoviny. Samozřejmě, je to spojené i s vírou.

Co si můžeme představit pod pojmem drobné památky?
Týká se to kapliček a křížků v přírodě. Obnovili jsme jednu kapličku v Hněvkovicích u Humpolce a druhou u Bácovic. U Hněvkovic ji opravilo město, ale zůstala jen prázdná skořápka, kterou jsme vybavili a staráme se o její okolí i údržbu. U Bácovic byla kaplička obnovena částečně zvenku, byly však poškozené dveře. Tak jsme tu obnovu dokončili a také jsme ji vybavili mobiliářem. Do drobných památek řadíme i Boží muka.

Vy jste dal podnět k tomu, aby se začalo jednat, co s kaplí svaté Anny u Pelhřimova, která je téměř na spadnutí. Můžete nám sdělit, v jakém stadiu se nachází jednání o její záchraně?
Kaple byla postavena kolem roku 1700 jako poutní místo. Založili ji pelhřimovští měšťané, takže byla soukromou stavbou. Za reforem Josefa II. ji před zbouráním zachránil soukromník, který ji koupil do svého vlastnictví. Posléze se různými cestami dostala do majetku církve. V minulém režimu se opravami nešlo moc zabývat, a tak kaple zchátrala do dnešní podoby.
Já se k ní poprvé dostal v roce 2005. Bylo mi toho místa nesmírně líto – kaple zarostlá keři ze všech stran, okolí plné odpadků. Byl to i jeden z důvodů založení našeho sdružení. Začali jsme uklízet okolí. Když jsem se obrátil na církevní představitele, tak jsem se dozvěděl, že mají památek moc a nestačí se všem plně věnovat. Tak jsem zkoušel jít na město. V té době mě odmítli i tam. Až současné vedení Pelhřimova se tímto problémem začalo zabývat. Podporoval nás také Vladimír Staněk z ochrany památek. Došlo k převodu kaple na město a v současné době se jedná o podobě rekonstrukce. Buď bude ve své původní podobě, nebo se stane modernější. My máme rozpracovanou studii na původní podobu, ale uvidíme, jaké nakonec padne rozhodnutí.

Zabýváte se i různými polními kříži v přírodě. Máte jich opravených hodně?
Je jich šedesát opět na Pelhřimovsku a Humpolecku, některé i u Havlíčkova Brodu. Původně se kříže stavěly na znamení, že je místo křesťanské. U cest pak na památku na místech, kde zahynul nešťastnou náhodou člověk nebo jako poděkování za záchranu života. Kříže se také stavěly na okrajích polí – lidé věřili, že jim Bůh ochrání úrodu. Další jsou na rozcestích, kde bývaly hromadné pohřby lidí zemřelých na mor nebo padlých vojáků.
Známé jsou i smírčí kříže. Například u Vystrkova je kříž na památku zavražděného kněze, na hrázi rybníka u Mladých Bříšť zase jako vzpomínka na dva utonulé bratry. U křížů byly často zasazeny stromy. Takový strom viditelný na dálku je dnes nejčastějším znamením, že je v jeho stínu ukrytý kříž.
Za minulého režimu bylo mnoho křížů zničeno, kovové skončily na skládkách starého železa, kamenné byly rozbity na kusy. Po revoluci byly ale mnohé z nich obnoveny. 

Další částí vašich aktivit je ochrana přírody. Na co se hlavně zaměřujete?
Věnujeme se sovám, drobnému ptactvu a obojživelníkům. V minulosti jsme se zaměřili na ochranu sovy pálené, ale v současné době to polevilo, protože tento druh z krajiny mizí a není o koho pečovat.  Úbytek sov pálených souvisí se zemědělským hospodařením, především s používáním chemických látek k hubení hlodavců, což je zrovna nyní velmi aktuální. Sova pálená je sovou lidských sídel. Hnízdí většinou ve věžích, starých stodolách a dalších zemědělských objektech. V lese hnízdí jiné druhy sov. Těm ovšem současná situace lesních porostů po kůrovcové kalamitě moc neprospívá. 
Co se týká drobného ptactva, tak tam se zaměřujeme hlavně na rozmisťování budek k jejich hnízdění. Těch máme několik stovek a staráme se o jejich údržbu. 

Obojživelníkům také pomáháte přežít?
Suchozemské žáby jsme přenášeli v letech 2000 až 2015 přes vozovky. V čase jejich rozmnožování jsme stavěli podél silnice, kudy procházejí, zábranu, pod ní kbelíky. Jak žáby narazily do zábrany, spadly do nádoby a my jsme je dvakrát za noc přenášeli na druhou stranu silnice. Přenášelo se až 1500 kusů. To se týká suchozemských žab, například ropuchy, které se po nakladení vajíček opět přemístí do širokého okolí. Žáby, které žijí ve vodě po většinu roku, takovou péči nepotřebují.

Prezentujete svou činnost veřejnosti?
Samozřejmě, pořádáme různé přednášky o studánkách, křížích, kapličkách i o těch zmíněných sovách. Nedávno jsme měli výstavu v humpoleckém muzeu. Svou činnost prezentujeme i v různých časopisech a novinách.

Potěšilo vás udělení Ceny Města Pelhřimova?
Samozřejmě, vždycky potěší, když si někdo všimne, že děláte něco pro přírodu a pro památky. Mám z ní upřímnou radost.

Marie Steinhauserová