Dnes je 21.02.2024

Svátek má Eleonora, Lenka

ikonka pocasi 3°C - zataženo

Pelhřimov

Zálibou Bedřicha Kocmana je české grafické umění, hlavně exlibris

Zálibou Bedřicha Kocmana je české grafické umění, hlavně exlibris

Dnes už bývalý spolumajitel Nové tiskárny Bedřich Kocman je čerstvým nositelem Ceny Města Pelhřimova. 
V rozhovoru jsme se ohlédli za jeho celoživotní prací.

Můžete nám prozradit, kdy jste se rozhodl pro své povolání?
Bylo to vlastně takové osudové předurčení. V deváté třídě za mnou přišel zástupce ředitele školy, pan Václav Macák, který nás měl na matematiku. Třída byla plná spolužáků a on, nevím proč, ke mně přišel a řekl mi, že v tiskárně hledají budoucího sazeče a zda prý se tam nechci zeptat na podmínky. Vůbec jsem tehdy nedošel ani domů, abych to řekl rodičům a hned po vyučování jsem se vypravil hledat v Pelhřimově tiskárnu. Ani jsem totiž pořádně nevěděl, že v Pelhřimově nějaká tiskárna je. Když jsem ji našel, seděl v kanceláři za stolem pan vedoucí Karel Tůma a spolu jsme se dohodli. Řekl mi: „Přijď třetího září.“ Doma jsem potom rodičům oznámil, že se jdu učit sazečem písma.

Kolik let jste se učil?
V té době to byl čtyřletý učební obor. Měli jsme čtrnáct dní praxe v Pelhřimově a na týden jsme dojížděli do Děčína – 298 kilometrů. Tam jsme se učili teorii. Poprvé mě vzal táta vlakem do Tábora a tam mi řekl „šťastnou cestu“. Odtud jsem už cestoval sám po vypsané trase. V Děčíně byli spolužáci z celé republiky. Nejdříve jsme jezdili v neděli ráno a docestovali jsme tam večer. Když se z nás stali „mazáci“, jezdili jsme už v neděli večer a do cíle dorazili ospalí v pondělí ráno. Zde musím ovšem vzpomenout na mistra sazeče, pana Jana Holého, který mi byl přidělen, aby mne vyučil sazečskému řemeslu. Úžasný člověk, hodný, nesmírně obětavý s všestranným rozhledem. Také celý ostatní kolektiv byl velmi přátelský. Je třeba připomenout, jaká to je krásná ukázka řemesla tenkrát a dnes. Dnes má mistr na starosti dvacet dětí. Za mého mládí měl mistr jednoho učedníka, kterému se dle potřeby věnoval. Na cokoliv jsem se zeptal, hned mi odpověděl a vše mi důkladně vysvětlil. Řemeslo se mi líbilo a hodně mě bavilo. Když otevřel pan Mistr svoji zásuvku se starými tisky, které se zde dělali, byl jsem u vytržení. Byly tam například otisky starých dřevorytů Karla Němce z Nového Města na Moravě, které do tiskárny vozil z Jihlavy do tisku pan Jaromír Chuchel, také někdejší odchovanec pelhřimovské tiskárny. To byl začáteční impuls k tomu, že jsem se začal zajímat o grafiku a exlibris. To byl podnět na celý život.

Když jste se vyučil, zůstal jste v Pelhřimově? 
Na kratší dobu jsem se do tiskárny vrátil, potom jsem nastoupil základní vojenskou službu. Po dvou letech jsem se vrátil zpět a v té době nastoupil jako nový vedoucí provozu pan Jiří Jabulka. Nový vedoucí dbal na estetickou podobu tiskopisů. Byl to člověk ovlivněný kumštem po všech stránkách. Bavila ho jak grafika, tak krásné tisky nebo divadlo. A zase to byla možnost dále se vzdělávat. Chodili další zákazníci například výtvarník Zdeněk Vonásek, jezdil k nám tisknout také historik, profesor František Šmahel, ředitel Historického ústavu AV v Praze a řada dalších. Dodnes jsem s některými z nich v kontaktu. 

To byly zlaté časy Jihočeské tiskárny České Budějovice, provoz Pelhřimov, ale pak přišla revoluce... 
Po roce 1989 bylo patrné, že Jihočeské tiskárny nebudou mít zájem a neudrží všechny provozy, někdy i sto kilometrů vzdálené. Bylo mi jasné, že je nutné postavit se na vlastní nohy. Přišel známý a navrhl mi, abych založil spolu s ním a Jaroslavem Hralou vlastní provozovnu. Já byl sazeč, Jaroslav Hrala tiskař. V roce 1992 jsme v malé privatizaci vydražili provozovnu v Hodějovické (dnešní Krasíkovická) ulici, kde je tiskárna doposud. Později jsme dokoupili i zbylé dvě třetiny objektu. Tam jsme začínali vlastně od nuly. Naše začátky by zabraly celou malou knihu. Měli jsme ty nejhorší stroje, které jsme sehnali za pár korun. Za několik měsíců jsme pořídili stroj kvalitnější, za další měsíce novou řezačku a tak jsme pomalu postupovali až k dnešním moderním strojům. Za deset let jeden ze společníků skončil, tak jsme zbyli dva. 

Měli jste dostatek zákazníků? 
Přicházeli stále noví zákazníci. Mojí strategií bylo vždy vyhovět co nejvíce požadavkům našich zákazníků. A proto jedna zakázka přinášela zakázky další. Dost se tisklo pro Prahu, kam jsme jezdili dvakrát týdně jak do vazárny, tak i pro další objednávky. 

Jaké tisky tvořily největší objem vaší práce?
Největší objem tvořila periodika – zpravodaje měst a obcí, časopisy (Pekař Cukrář, Staletá Praha a další), tiskli jsme také několik let Parlamentní zpravodaj a Senátní zpravodaj. Když se ohlédnu do historie, je až neuvěřitelné, co všechno se k nám do Pelhřimova dostalo. 

To jste se musel trochu přeorientovat na manažerskou činnost, abyste získal dostatek zakázek. 
Ano, to byla nutnost. Získávali jsme tak naše stálé zákazníky i zákazníky příležitostné.

Můžete některé z nich jmenovat?
V prvé řadě to bylo v té době Karolinum – materiály pro Univerzitu Karlovu, Česká komora autorizovaných inženýrů činných ve výstavbě, Nipos Artama – zabývající se divadlem, Jihočeská univerzita (filozofická fakulta) a mnoho dalších.

V současné době se zvyšují ceny nejen energií, ale i například papíru a dalších komodit a ubývá jistě i zakázek. Můžete říct, v kterých letech byl takový největší rozkvět vaší tiskárny? 
To si myslím, že bylo mezi lety 2000 až 2015. Pak začaly trochu problémy se šetřením – jistě si vzpomínáte 
na různé ty úsporné balíčky. Takže se něco vytisklo a nebylo jisté, že se bude pokračovat kvůli nedostatku financí. Všechno šlo překonat. Mohu ale říci, že v současné době je to asi nejsložitější – začalo to covidem. Nikdy není optimální období, střídají se doby lepší a horší. Ale na provoz jsme vždy měli a nikdy, za celých třicet roků jsme se nikdy neopozdili s výplatou mezd. Když jsem na konci roku z tiskárny odcházel, byl na účtu dostatečně velký kapitál pro další provoz. 

Kromě již jmenovaných exlibris jste se podílel na vydávání mnoha knih. Vzpomenete na některé z nich?
Z regionálních edicí to byly například knihy pana Františka Plevy, tedy Želivka, naše řeka, Sázava milovaná, Vrchovina neznámá. Další edicí byly knihy o české grafice autora Slavomila Vencla: Moderní exlibris v českých zemích, Česká příležitostná grafika a nakonec kniha o zanikajícím fenoménu České grafické novoročenky. Následovala spolupráce s galeriemi, například v Želči, kde mají ke každé výstavě knihu o autorovi. Ty knihy jsou vydávané v takzvané Velké a Malé pelhřimovské edici výtvarného umění. To není, domnívám se, příliš známá věc. Již vyšlo kolem deseti publikací, například o Jiřím Trnkovi, T. F. Šimonovi a dalších. Jako pozornost účastníkům vernisáží a dalších akcí jsme vydávali i drobné bibliofilské tisky.
V Nové tiskárně spatřily světlo světa i čtyři díly Českého amatérského divadla. Dvě edice knih jsme dělali pro Jihočeskou univerzitu. Publikace o faráři Toufarovi byla dokonce vyhlášena knihou roku ČR.
Z našeho města nebo okresu mohu jmenovat knihu o restaurátorovi Jaroslavu Bendovi nebo pověsti z našeho kraje napsané Milanem Jirků a ilustrované Liborem Dederou, Studánky a křížky Pavla Koubka, dvoudílná Procházka Pelhřimovem, Vlastivědné sborníky pro Muzeum Vysočiny Pelhřimov. Dělali jsme také velkou knihu o Stříteži a Boru u Božejova, Krumvaldu a mnoho a mnoho dalších. 

Jakým nákladem jsou takové knihy vydávané?
Je to do tisíce kusů, zhruba tak kolem 700. Nabízíme je i velkoobchodům. Dotisk není možný, protože se pracuje na dalších zakázkách. Snad největší poptávka byla po publikaci k výstavě kreseb Jiřího Šlitra, ani tu jsme rovněž nemohli dotisknout. 

Máte za sebou velký kus práce. Proč jste se rozhodl odejít do důchodu?
Nedá se pracovat do nekonečna, kdy jindy než v sedmdesáti letech, a výročí třiceti let od založení společnosti je také dobrý mezník v tomto rozhodování.

Vy nemáte žádné následovníky?
Synové nemají zájem pokračovat v mé práci, dcera ještě studuje a není možné, aby se nějak v tomto směru rozhodovala. Tak jsem tiskárnu předal svému společníkovi Jaroslavu Hralovi.

Čemu se teď budete věnovat?
Největším mým koníčkem je práce kolem naší chaloupky. Dlouhá léta se zajímám o české grafické umění zejména exlibris, filatelii, filumenii a ilustrace. Nezapomínám na knihy, literaturu faktu, dětské ilustrované knihy dvacátého století, které jsou podle mne nepřekonatelné. Příležitostně si také rád zahraju při oslavách s muzikantskými kolegy, nadšenci na saxofon.

Marie Steinhauserová