Základy první pomoci by měl mít každý, říká Daniel Ecler

Když se jedná o život a smrt, často rozhodne jediný okamžik. Daniel Ecler to poznal na vlastní kůži – a dokázal, že odvaha a empatie nejsou jen slova, ale činy. V letošním roce mu byla udělena Cena města Pelhřimova v kategorii Mimořádný počin roku za pohotovou a odvážnou reakci při záchraně člověka během zástavy srdce. „Jednalo se spíše o intuici. Dělal jsem to, co jsem si pamatoval ze školení, a hlavně jsem následoval instrukce operátorky záchranné služby,“ popisuje dramatické chvíle, které se mu i po čase vrací v živých obrazech. Jeho čin připomíná, jak důležité je nezavírat oči před krizovou situací a nebát se pomoci, jelikož i malý krok může rozhodnout o lidském životě.

Pojďme se vrátit k té samotné události, za kterou jste Cenu města Pelhřimova obdržel. Jak byste popsal, co se loni v červnu odehrálo?
Tehdy jsem byl na cestě na hudební festival u zimního stadionu. Když jsem procházel kolem obchodu s nábytkem vedle pivovaru, všiml jsem si auta s vozíkem a podezřelého dění kolem. Za chvíli mi došlo, že je potřeba pomoct. Ukázalo se, že spolujezdec a manžel paní řidičky má zástavu srdce. Ona s autem sjela kousek od kruhového objezdu, kde ho odstavila, sklopila sedačku a začala s resuscitací. Pamatuju si, že bylo velmi špatné počasí, průtrž mračen, a já k nim hned běžel. Paní už měla na telefonu dispečerku záchranky, ale byla v šoku a vyčerpaná. Převzal jsem resuscitaci a řídil se pokyny dispečerky až do příjezdu hasičů. S nimi jsme pána vyprostili, protože byl poměrně velký a sami s paní bychom to nezvládli. Mrzelo mě, že kolem projížděla auta a šli tam i nějací lidé. Snažil jsem se gestikulovat, mával jsem na ně, aby někdo pomohl, protože paní už byla vyčerpaná a já také, ale nikdo se nepřidal. Takže až do příjezdu hasičů jsme na to byli jen my dva.

V rozhodujících okamžicích jste jednal velmi pohotově. Co vám pomohlo zachovat klid v této situaci? 
Je pravda, že už jsem se dostal do podobných stresujících situací, takže mám nějaké zkušenosti. Myslím si, že se dá trošičku naučit, jak zachovat chladnou hlavu. V tu chvíli si člověk vzpomene na základy první pomoci a další školení, které v minulosti podstoupil. A druhá věc je, že jsem se snažil poslouchat pokyny paní dispečerky. Už jsem se párkrát dostal k nějaké autonehodě, kdy tam byla zranění. Když se k nehodě dostanete jako první a nevíte, jaká je situace, adrenalin najíždí a musíte jednat. Pak už následují klasické kroky. Zavolat záchrannou službu, případně policii, a složky se propojí mezi sebou. Mám i dost zkušeností z cestování, projel jsem poměrně dost zemí a dostal jsem se do stresových situací, kdy šlo i o můj život. V takových chvílích se člověk naučí jednat a zachovat klid, aby neohrozil sebe ani ostatní. To mi určitě pomohlo i v této situaci.

Zmiňoval jste, že jste se snažil zastavit auta i kolemjdoucí. Jak si vysvětlujete, že nikdo nepomohl?
Bylo už pozdě večer, začínalo se šeřit a navíc hustě pršelo, takže viditelnost byla špatná. Myslím, že lidé nevěděli, 
co se děje, nebo se jim nechtělo vystupovat. Věřím, že kdyby znali závažnost situace, pomohli by. 

Absolvoval jste někdy předtím kurz první pomoci?
Vzhledem k mé profesi jsem již kurzem prošel. Ve školství čas od času školení první pomoci máme, ať už jako pedagogové, nebo už dříve jako žáci či studenti. Několik základních kurzů jsem tedy absolvoval a opakovaně se 
k nim vracíme. 

Myslíte, že je důležité, aby první pomoc zvládal poskytnout každý?
Věřím tomu, že nějaké základy by měl mít každý, protože to mohl být kdokoliv, kdo by šel kolem a ocitl se na mém místě při resuscitaci. Když znáte aspoň základy, mnohonásobně to zvyšuje šanci na úspěšnou záchranu. Ne vždy se to podaří, což byl bohužel i tento případ. Ačkoliv dorazili profesionálové – hasiči i zdravotníci – a měli k dispozici různé vybavení, oživování nebylo úspěšné. Jak ale víme, první minuty po zástavě srdce nebo například při mrtvici jsou klíčové. Když je v tu chvíli poskytnuta správná první pomoc, šance na přežití se zvyšuje. Proto jsem přesvědčený, že je důležité, aby každý měl alespoň minimální základy.

Jak byste reagoval, kdybyste se v podobné situaci ocitl znovu? Změnilo by se něco?
Teď, když nad tím přemýšlím, tak prakticky ne. Myslím si, že jsem postupoval tak, jak jsem měl – řídil se instrukcemi paní dispečerky. Neuvědomuji si, že bychom mohli udělat něco lépe. Dělal jsem, co šlo.

Jaké jste zaznamenal reakce poté, co se o události dozvědělo vaše okolí? 
Sám jsem o tom moc nemluvil. V té samotné situaci dokážu zachovat chladnou hlavu, ale s odstupem a zvlášť po výsledku, jaký nakonec byl, to na mě dolehlo. Byl jsem v šoku, celou noc jsem nespal a v hlavě se mi pořád vracely obrazy z toho večera. Zmínil jsem se jen kamarádovi, který pracuje na záchrance. Potřeboval jsem se někomu svěřit a myslel jsem si tehdy, že by mohl mít ten výjezd právě on. Nakonec měl jiný. Druhý den napsala na Facebook dcera paní, které jsem pomáhal, poděkování neznámému zachránci. My jsme si na místě žádné kontakty nevyměnili, takže nevěděli, že jsem to byl já. Reagoval tam ale právě můj kamarád záchranář, kterému jsem se svěřil, a uvedl, že jsem to byl já. Pak začaly přicházet reakce. Nejdřív od známých, ale i od lidí, které osobně neznám. Já přitom žádnou pozornost nevyhledávám. Šlo mi spíš o to, aby se ten čin stal příkladem. Později se začala zajímat i média. Jejich zájem jsem chtěl využít hlavně k osvětě, aby lidé měli odvahu pomáhat. O osobní prospěch mi nešlo.

Myslíte, že může tato osvěta nějak přispět k tomu, aby lidem dodala větší odvahu pomoci?
Pevně věřím, že ano. Nedlouho po činu to převzala řada médií, nejdřív lokálních a pak i dalších. Získal jsem také ocenění od pivovaru Bernard, který má na sociálních sítích velký dosah, takže se s příběhem seznámilo hodně lidí. Podle reakcí soudím, že to mohlo mít dopad a že pokud se někdo jiný ocitne v podobné situaci, mohl by se zachovat stejně nebo podobně jako já.

Změnila vás tahle zkušenost nějak v přístupu k lidem, k životu, k podobným situacím?
Určitě ano. Není to situace, se kterou by se člověk chtěl setkat, ale v životě se to stává. Potvrdilo se mi, jak důležité je všímat si okolí a být připraven nabídnout pomoc. Kdybych se znovu ocitl v podobné situaci, vím, že dokážu reagovat a fungovat. Potvrzuje se tím, jak málo někdy stačí. Všimnout si okolí, nabídnout pomoc a může to mít dalekosáhlé důsledky. Bohužel ne vždycky to má šťastný konec, ale i drobná pomoc může někomu zachránit to nejcennější, co má – jeho život.

Říkal jste, že se o vašem činu dozvěděla rodina muže, kterému jste pomáhal. Kontaktovali vás nějak? 
Ano, spojil jsem se potom s dcerou manželky toho pána, která napsala poděkování do skupiny. Ještě jednou mi vyřídila vzkaz od paní, protože kromě samotné resuscitace jsem tam s ní zůstal, staral se o ni a než dorazili příbuzní, odvezl jejich auto na parkoviště. Potom jsme se rozloučili, aniž bychom si vyměnili kontakty. Dcera mi chtěla poděkovat, chvíli jsme si o tom ještě psali, ale přece jen to není úplně šťastné téma, o kterém by se lidé chtěli dlouze bavit.

Co byste poradil lidem, kteří se ocitnou v podobné situaci, ale bojí se pomoci, protože se obávají, že něco pokazí?
V první řadě je potřeba kontaktovat záchranný systém. Na lince jsou školení pracovníci, kteří přesně vědí, jak radit a postupovat. I když si člověk není jistý nebo nemá základy, stačí krok po kroku následovat jejich instrukce. Oni vás vedou, říkají, co máte dělat, a tím vám dodají klid i sebevědomí při pomoci. V téhle situaci, když to tak hloupě řeknu, nemáte co zkazit, můžete jenom pomoci. Je tedy dobré se za každou cenu snažit nějakým způsobem být zraněnému nápomocným, protože i sekundy hrají roli.

Iva Pacnerová