Vyzkoušeli řadu sportů, úspěchy sbírají v boxu a americkém fotbale

Tímto rozhovorem bude pokračovat v představení držitelů Ceny města Pelhřimova v kategorii Sportovci. Tu v lednu obdržela rodina Valentova. V minulém vydání Pelhřimovských novin jsme uvedli rozhovor s Markétou a Davidem, tou zkušenější částí rodiny. Dnes na to navážeme povídáním s jejich syny. Dvacetiletý Adam  (na snímku vlevo) se věnuje boxu, sedmnáctiletý Tadeáš americkému fotbalu. Oba už mají na kontě celou řadu úspěchů, pyšní se tituly mistrů republiky i reprezentačními starty.

Začnu od vašeho dětství. Byli jste sportovci odmala?
Adam Valenta (A. V.): Oba jsme sportovali. O obou platí, že jsme vystřídali mraky sportů. Já jsem zkoušel taekwondo, cyklistiku, běh, basketbal, podobně to měl i Tadeáš.

Tadeáši, rodiče vás ke sportu vedli?
Tadeáš Valenta (T. V.): Nenutili nás. Směřovali nás tím směrem, ale byla to naše volba. Když jsem byl malý, viděl jsem taťku a mamku běhat, byli pro mě vzorem.

Rodinné dovolené v dobách vašeho útlého dětství tak byly naplněné sportem?
A. V.: Ne. To bývaly klasické „válendy“.
T. V.: Vzpomínám si, že jsme byli třeba v Maďarsku. Leželi jsme, odpočívali. Chodili jsme si jen zaplavat. To byl náš jediný sport.

Na společné sportování s rodiči tedy docházelo jindy?
A. V.: Chodili jsme běhat. Začínali jsme společně, ve čtyřech. Postupně jsme se ale my dva odpojovali. Našli jsme si jiné zájmy, sporty, které nás bavily více.

Začněme tedy od toho mladšího. Tadeáši, jaké sporty jste vystřídal, než jste se dostal k americkému fotbalu?
T. V.: Zkoušel jsem plavání, kolo, které máme v rodině, věnoval jsem se atletice. S atletickými tréninky jsem vlastně neskončil, příprava hráčů amerického fotbalu je hodně podobná. Vychází z tréninků atletiky.

Adame, jaká byla vaše cesta k boxu?
A. V.: Zkusil jsem taekwondo, atletiku, hrál jsem basketbal, dělal jsem i thajský box. Ten mě omrzel, takže jsem rok žádný sport nedělal, jen jsem si občas šel s rodiči zaběhat. Teprve pak jsem objevil box, který mě neskutečně pohltil.

Byl za probuzením lásky k boxu nějaký zásadní moment?
A. V.: S bratrem jsme byli na návštěvě u strýce, kde jsme v noci viděli zápas Floyda Mayweathera s Conorem McGregorem. Byl to pro mě tak silný zážitek, že jsem to chtěl zkusit. Chtěl jsem být jako oni.

Tadeáši, jak jste se vy dostal k americkému fotbalu?
T. V.: V dobách, kdy jsem chodil na atletiku, jsem se hodně kamarádil se synem trenéra Martinem Brožem. Ten po návratu z Ameriky přinesl šišatý fotbalový míč. Začali jsme si házet. V prvopočátku jsem netušil, co je to za hru, ale protože mě to zaujalo, začal jsem se zajímat. Skončilo to tak, že jsme házením míče trávili více času než běháním na ovále, takže jsem hledal oddíl. To mi otevřelo cestu do Vysočina Gladiators.

Bavíme se ve dvou liniích. Je to logické, vedeme rozhovor o dvou sportech. Přesto najdete mezi nimi nějaké paralely? Mají americký fotbal a box něco společného?
A. V.: Podobnosti lze najít v tréninku. Pro oba sporty jsou potřebné výbušnost a dynamika a i to, že se jedná o sporty, které jsou o přímém fyzickém kontaktu.
T. V.: Důležité jsou i dobré reflexy, postřeh.

Společné jmenovatele tedy nacházíte. Je možné, aby boxer trénoval s americkým fotbalistou a bylo to pro ně vzájemně přínosné?
A. V.: Určitě. Jsme toho příkladem. Společně si dáváme sprinterské tréninky. Hodně se tomu věnujeme u babičky a dědy v Horní Cerekvi. Společně cvičíme i s činkami. Snažíme se vzájemně posouvat, hecujeme se.

Tadeáši, má Adam předpoklady k tomu, aby obstál v americkém fotbale?
T. V.: Přiznám se, že tímto směrem jsem nikdy nepřemýšlel. Je to těžká otázka. Co vím, tak americký fotbal nikdy nezkusil. Pohybově a fyzicky na tom není špatně, takže určité uplatnění by tu bylo i v americkém fotbale.

Na jaký post na hřišti byste ho zařadil?
T. V.: Myslím si, že by mohl hrát na stejné pozici jako já. Hraji wide receivera, hráče, který se snaží o zachycení míče. Tam by mohl uplatnit dobré reflexy.

Adame, jak by Tadeáš obstál v ringu?
A. V.: Byl se mnou párkrát na tréninku. Má to v sobě, je to bojovník. I když mu chybí technika, dokázal vyrovnaně boxovat s mými tréninkovými sparingpartnery.

Možná teď kousneme do kyselého jablka, ale zeptám se. Jaké zázemí mají vaše sporty v Pelhřimově?
A. V.: V Pelhřimově trénuji především z toho důvodu, že je tu skvělá parta a mám výborného trenéra. Martin Borek je pro mě nejen trenérem, ale i kamarádem. Na druhé straně musím říci, že nám chybí vybavení. Nejvíce 
ze všeho nám schází boxerský ring. Na určité úrovni to ještě bez něho jde, ale pokud se budeme bavit o přípravě na zápasy mistrovství republiky nebo v rámci reprezentace, stává se nezbytným. Už jen z toho důvodu, že se jedná o specifický prostor, ve kterém se boxer musí neustále učit pohybovat.
T. V.: Ani já nemám ideální podmínky, ale chápu to. Bohužel americký fotbal není tak rozvinutým sportem, aby se pro něj stavěla speciální hřiště. V republice je jedno jediné – v Ostravě. Jinak se hraje na hřištích pro evropský fotbal.

Do jaké míry se vzájemně podporujete? Navštěvujete zápasy svého bratra?
A. V.: Fandíme si, to je jasná věc.
T. V.: Na Adamovy zápasy se díváme ze záznamu s tátou. Mamka to vidět nechce.
A. V.: Já se jí ani moc nedivím. Pro mámu nemůže být příjemné vidět, když syn občas dostává naloženo. Jinak na americký fotbal občas zajedu, takže Tadeáše jsem několikrát hrát viděl.

Tadeáši, je to jiný zápas, když máte v hledišti rodiče nebo Adama?
T. V.: Je to jiné. Snažím se tomu bránit, ale přece jen trochu myslím na to, že se na mě dívají. Snažím se ze sebe vydat to nejlepší a zároveň se trochu obávám, abych neměl vyloženě špatný den, abych to nekazil.

Oba jste už mistry republiky, reprezentanty, takže patříte do absolutní české špičky ve svých sportech. Je pro vás myslitelné zůstávat dál v Pelhřimově a zároveň výkonnostně růst?
A. V.: Narodil jsem se v Pelhřimově, město mám rád. Pokud ale budu chtít u boxu zůstat a dál se lepšit, budu časem muset jít za lepší podmínkami. Myslím si, že oba to máme stejně. Ostatně, už teď jezdíme na tréninky i do Prahy.
T. V.: Pokud se budeme bavit o vyloženě špičkové úrovni, tak fotbal v Evropě je na nejvyšší úrovni v Německu 
a Rakousku. Tam teď startuje profesionální soutěž. Jestliže bych začal mít takovou výkonnost, abych na této úrovni mohl hrát, bez stěhování by se to neobešlo.

Kamil Vaněk