Ve dvaceti letech slaví už druhý mistrovský titul

Sport provází rodinu Valentových už po generace. Děda Hugo patřil mezi známé pelhřimovské cyklisty, rodiče se věnují běhání a starší bratr Adam míří do profesionálního boxerského ringu. Nejmladší Tadeáš Valenta si vybral americký fotbal – a ve dvaceti letech už získal dva mistrovské tituly. Ten druhý vybojoval s týmem Vysočina Gladiators minulý víkend ve finále Czech Bowlu v Nitře. „Většina z nás přijela na zápas po vlastní ose, takže jsme se po utkání brzy rozdělili. Velké oslavy jsme si naplánovali až na rozlučku se sezonou,“ říká v rozhovoru.

Pro řadu čtenářů je systém české ligy amerického fotbalu velkou neznámou. Můžete stručně vysvětlit, jak soutěž funguje a jaká byla vaše cesta až do finále Czech Bowlu?
V nejvyšší české soutěži hraje sedm týmů. Po základní části postupují čtyři nejlepší do semifinále. Vítězové obou semifinále si pak zahrají finále, tedy Czech Bowl. My jsme navíc dokázali vyhrát základní část, takže jsme do play-off vstupovali z prvního místa.

Nitru, se kterou jste hráli ve finále, jste v základní části dvakrát porazili. Byli jste favoritem?
Na papíře ano, ale okolnosti byly trochu složitější. Oproti předchozí sezoně se nám výrazně změnil tým, především na klíčových pozicích. Skončil quarterback Jan Dundáček, jeden z nejlepších hráčů, kteří kdy v české lize působili. Jeho roli převzal Vít Bezecný, pro kterého to byla první sezona v pozici startujícího quarterbacka. Zároveň jsme měli nového hlavního trenéra i ofenzivního koordinátora. Favority jsme tedy sice byli, ale kvůli těmto změnám nám spousta lidí příliš nevěřila.

Konečný výsledek 32:6 působí jednoznačně. Bylo finále opravdu tak snadné, nebo skóre úplně neodpovídá průběhu zápasu?
Rozhodně to nebyl jednoduchý zápas. Naopak jsme čekali, že to bude nejtěžší utkání sezony a dlouho bylo velmi vyrovnané. Zlom přišel až ve chvíli, kdy jsme dokázali využít své šance a odskočili dvěma touchdowny. Měl jsem pocit, že právě tehdy se Nitra psychicky zlomila. Navíc se hrálo za deště, což jí komplikovalo rozehrávku. Přitom právě přihrávková hra byla její největší zbraní.

Jedním z klíčů k úspěchu bylo ubránit nejlepšího hráče Nitry Maria Bíra.
Přesně tak. Chtěli jsme ho na postu receivera dostat ze hry, což se nám podařilo. Výbornou práci odvedl především Standa Lepič, který je zároveň defenzivním koordinátorem i jedním z našich nejlepších hráčů. Na Bíra se během zápasu střídalo více obránců a celá naše obrana byla nastavená tak, aby eliminovala přihrávkovou hru Nitry. Soupeř proto zpočátku více běhal s míčem a získával tím yardy, jenže postupně jsme i tohle dokázali zastavit.

Stadion v Nitře měl plné tribuny. Kolik dorazilo na zápas lidí?

Bylo to neuvěřitelné. Na stadion přišlo zhruba 2 700 diváků, atmosféra byla fantastická. Czech Bowl je v tomhle výjimečný, protože finále vždy přiláká mnohem více fanoušků než zápasy základní části. Když hrajeme v Jihlavě, chodí většinou kolem 300 až 500 diváků.

Byly oslavy titulu bouřlivé?
Letos to bylo trochu jinak než loni. Tehdy jsme se vraceli týmovým autobusem ze Znojma, takže jsme si titul užili společně celou cestu. Tentokrát se hrálo v Nitře a většina hráčů přijela po vlastní ose, takže jsme se po zápase brzy rozdělili. Velké oslavy jsme si naplánovali až na rozlučku se sezonou.

Jak byste srovnal svou roli při loňském a letošním triumfu?
Určitě byla letos větší. V naší hře jsme hodně využívali běhové akce, takže mým hlavním úkolem často nebylo chytat míče, ale blokovat pro running backa. Byla to pro mě trochu nová role a myslím, že nejen pro mě, ale i pro další spoluhráče na stejné pozici. Uvědomili jsme si, že kvalitní blokování může být pro úspěch týmu stejně důležité jako samotné zachytávání přihrávek. Právě v této činnosti jsem se během sezony výrazně posunul a je to zkušenost, ze které chci těžit i v dalších letech.

Za úspěchy Gladiators stojí dlouhodobě kvalitní práce celého klubu. V čem podle vás tkví jeho síla a jak vypadá příprava takového týmu?
Příprava začíná brzy po skončení předchozí sezony. Loni jsme se začali scházet už v listopadu, nejdříve spíš proto, abychom se po pauze dostali zpátky do rytmu. Od ledna už ale příprava výrazně zintenzivnila. Trénujeme dvakrát týdně, absolvujeme také společné kempy, například v Nymburku, a právě systematická práce je podle mě jedním z hlavních důvodů, proč se Jihlava dlouhodobě drží v české špičce.

Přestože Jihlava patří mezi nejlepší české kluby, profesionální tým to není. Jaké podmínky u vás vlastně panují?
Pořád je to čistě amatérský sport. Všichni máme své zaměstnání nebo studujeme a americký fotbal děláme ve volném čase. Navíc si velkou část nákladů hradíme sami – od členských příspěvků až po cestování na zápasy. Já jsem zatím student, takže se mi daří skloubit školu se sportem a velkou oporou jsou pro mě i rodiče.

V české lize ale působí také zahraniční hráči, především Američané. Ti už mají lepší podmínky?
Ano, zahraniční hráči placení jsou. U nás jsme měli dva Američany a jejich přínos je obrovský. Stačí, aby prošli středoškolským a univerzitním americkým fotbalem ve Spojených státech, a v evropských soutěžích jsou z nich rozdíloví hráči. Klub jim zajišťuje zázemí i finanční odměnu, ale jejich největší přínos spočívá v tom, že předávají zkušenosti mladším hráčům a posouvají celý tým dopředu.

Je vám teprve dvacet let, takže máte většinu kariéry před sebou. Jaké jsou vaše nejbližší sportovní cíle?
V nejbližších letech chci určitě zůstat v Jihlavě. Na podzim nastupuji na vysokou školu, takže mi to dává smysl i z osobního hlediska. Zároveň už nebudu juniorem, a tak se zapojím také jako trenér juniorského týmu, který bude na podzim hrát svou soutěž. Na to se moc těším. V Jihlavě se chci dál rozvíjet, sbírat zkušenosti a posouvat se jako hráč i jako trenér.

Pokud byste se jednou chtěl posunout ještě výš, jaké možnosti se českým hráčům nabízejí?
Nejbližším krokem jsou kvalitní zahraniční soutěže, například rakouská liga, která patří k nejlepším v Evropě. Hraje v ní třeba Prague Black Panthers, za jejichž juniorský tým jsem také nastupoval. Ještě výš stojí European Football Alliance, kde působí například Prague Lions. To už je prakticky poloprofesionální soutěž, ve které jsou hráči alespoň částečně placení a nastupují proti klubům z celé Evropy. Právě tam bych viděl nejvyšší metu, které může český hráč v evropském americkém fotbalu dosáhnout.

Pro většinu lidí je americký fotbal spojený především s NFL a Super Bowlem. Jak reálné je pro evropského, případně českého hráče dostat se až na tuto úroveň?
Několika Evropanům se to podařilo, ale ta šance je opravdu minimální. Musí vyjít úplně všechno – výkonnost, správní trenéři, kontakty i příležitost. Nejreálnější cesta vede přes americkou univerzitu a tamní soutěže NCAA. Ani prosadit se v nejvyšší univerzitní divizi ale zdaleka nezaručuje místo v NFL. Je to zkrátka liga všech lig a dostat se do ní je nesmírně těžké.

Kamil Vaněk

Zobrazit další fotografie (3)