V hudebním světě se jí dařilo, v pracovním měla problémy

Jaroslava Urbanová je v Pelhřimově známá svým pěveckým uměním. Letos slaví 65 let své pěvecké kariéry, stala se i držitelkou Ceny města Pelhřimova.

Můžete nám prozradit, kdy jste se ke zpěvu dostala?
Měla jsem tatínka muzikanta, hrál s Karlem Krskem, pak s kapelou v kartáčovnách, kterou vedl Míla Hunal. Když mi bylo mezi čtrnácti a patnácti lety, slavilo se MDŽ, tam hráli a poprvé jsem začala zpívat. Přesně si pamatuji, že to byla píseň Babičko, nauč mě charleston. Zlanařili mě do kapely a já s nimi začala zpívat.

A rodiče se o vás nebáli?
Nemuseli, všichni ti muzikanti byli ve věku mých rodičů, takže na mne spíše dohlíželi. Zpívala jsem se skupinou Vermona – to byly foukací harmoniky, kytara a bicí.

Vy jste ovšem ve své kariéře postoupila dále.
Do českobudějovického studia jsem nahrála tři písně. Tam se to líbilo. Ale také jsem jednu nahrávku poslala do Československé televize. Dva a půl roku se nic nedělo.

Tak jste si alespoň doplnila vzdělání.
Vyučila jsem se prodavačkou sportovního zboží, získala jsem také výuční list v kartáčovnách a zamířila na průmyslovku. To ovšem nedopadlo. Tak jsem nastoupila pracovat do Agrostroje. Tam jsem také zpívala s jejich kapelou s Bohumilem Jirků.

Vraťme se zpátky k vaší nahrávce v televizi a rozhlase. Dva roky se nic nedělo a pak...
Z rozhlasu jsem dostala nabídku, abych přijela na konkurz, že budu nahrávat. Tam jsem zpívala píseň Loudá se půlměsíc. Ta upoutala pozornost v Plzni v divadle Alfa, kde potřebovali zpěvačku s podobným hlasem, jako měla Marta Kubišová, která tou dobou odešla z Alfy do Rokoka. Tak jsem tam zajela a začala zpívat. Ještě tři měsíce jsem účinkovala s Václavem Neckářem. Pak s námi spolu s Martou Kubišovou vystupovali jako hosté. Tam jsem působila rok.

Proč jenom rok?
Divadlo prošlo reorganizací a stalo se z něj divadlo pro děti. Chtěli, abych tam zůstala, ale panovaly tam trochu zvláštní poměry. Lidé stáli proti sobě a nebyla dobrá atmosféra. Já na takové hadrkování nemám nervy. A pak – hrála bych tam divadlo a zpívala písně jako byla Ztratila Lucinka bačkorku – to jsem nechtěla. A někdy ani to ne. Když jsem se rozhodovala, tak i rodiče si přáli, abych se vrátila domů. Mamka říkala: „Zůstaň doma, vždyť tady si taky zazpíváš“. Tak jsem se vrátila a do roka jsem se vdala. Narodil se syn a bylo po kariéře.

To snad ne, vždyť jste pořád zpívala, i když ne už profesionálně. Vzpomeňte na své kapely.
Nejdřív jsem zpívala se skupinou Combo club Bohumila Buriana, ale ti vyjížděli často do zahraničí, a to jsem s malým dítětem nemohla. Tak jsem natrvalo zakotvila v Synkopě, kde byl kapelníkem Petr Kampe. Když jsme měli vystoupení, syna mi pohlídali rodiče, u nichž jsme nějakou dobu bydleli.

Určitě jste se Synkopou nehráli jen v Pelhřimově. Vzpomeňte, kde všude jste vystupovali.
Hlavní působiště bylo v Pelhřimově a okolí. Účinkovali jsme na plesech, maturitních plesech, podnikových oslavách a dalších akcích. Jezdili jsme také do Prahy – tam jsme hrávali na maturitních plesech grafické školy v Helichově ulici. Na jednom z nich byla maturantka Jitka Molavcová. Každý rok jsme vystupovali na Živohošti, v Soběšíně, na mezinárodních táborech. Vyjeli jsme hrát do Polska a bývalé NDR.

Jaký jste měli repertoár? Byly to písně známé od jiných zpěváků nebo jste si je skládali sami?
Většinou to byly převzaté skladby, původní tvorbu jsme neměli. Jen jsem si psala svoje texty na písně zahraničních zpěváků. Tenkrát jsme nesměli zpívat anglicky, tuším, že bylo povoleno asi dvacet procent angličtiny. Jinak muselo být všechno v češtině. Když se mi nějaká písnička líbila, tak jsem si k ní napsala text. Je legrační, že jsem tu skladbu zpívala česky dřív než profesionální zpěváci.

Museli jste také absolvovat takzvané přehrávky?
Samozřejmě, ty byly povinné každé dva roky. Bylo to velmi nepříjemné, protože existovali lidé, kteří nám nepřáli. To pak bylo těžké – a to jsme byli amatéři. Představte si, jak složité to tenkrát měly profesionální kapely.

Lehké jste to neměla ani v pracovním životě. Vyhodili vás ze zaměstnání.
To jsem pracovala ve Spojených kartáčovnách. V roce 1971 nastala normalizace a všichni jsme museli k pohovorům. Já tam řekla, že nesouhlasím se vstupem vojsk, protože mám malé dítě a nevím, co ho v budoucnu čeká. Oni mě vyhodili. Tak jsem pak pracovala v obalovně v Leskovicích jako dělnice asi tři roky – malé dítě a dojíždění. Pak jsem pracovala v Silnicích v kanceláři za mateřské dovolené. Ovšem ženy se vracely, takže jsem nechtěla dělat nějaké potíže. Odešla jsem za prací do nemocnice, také jsem měla novinový stánek na vlakovém nádraží a nakonec jsem byla od roku 1977 zaměstnaná v kulturním domě Máj. Všechna ta zaměstnání za nejnižší mzdu, takže za čtyřicet let práce mám důchod o šest tisíc nižší, než je republikový průměr. Dodnes se marně snažím, aby mi byly započítány i výdělky ze zpívání, z nichž jsem poctivě platila daně.

V práci to bylo asi složité, ovšem v osobním životě jste spokojená.
Nemohu si stěžovat. S druhým manželem jsme spolu 35 let a je mou oporou. Mám jednoho syna, dvě vnoučata a dvě pravnoučata. Syn se mnou hrál v kapele od svých patnácti let. Takže začínal stejně jako já. Bydlíme společně v jednom domě, každý máme svůj vchod, ale vlastně jsme pospolu.

Za 65 let pěvecké kariéry jste toho dost zažila a poznala. Vy ale nezahálíte ani v současné době. Kde všude se svou kapelou vystupujete?
Už jsme jen tři. Takže pravidelně zpívám v restauraci Vrbičky, pak na různých narozeninových oslavách, podnikových večírcích, kamarádských posezeních. Když si nás lidé pozvou.

Že jste v Pelhřimově známá svým pěveckým uměním, je vidět i z toho, že jste byla oceněna Cenou Města Pelhřimova. Máte z ní radost?
Byla jsem trochu zaskočena, ale radost jsem měla velikou. Jen jsem při přejímání ceny měla velkou trému. Moc si tohoto ocenění vážím a děkuji za ně.

Marie Steinhauserová