V důchodu už téměř nefotím, přiznává Štěpán Mikeš

Známý pelhřimovský fotograf Štěpán Mikeš je nositelem ceny města. Hovořili jsme s ním o jeho profesi i o životě na zaslouženém odpočinku.

Vzpomínáte, kdy jste se poprvé setkal s fotografií a rozhodl jste se pro toto povolání?
Začalo to již v sedmé třídě. V té době jsem vlastnil fotoaparát „Lubitel“, později už Canon. Focení mě moc bavilo.

Tak se stala fotografie vaším osudem.
Pocházím z Třeboně, kde jsem žil do svých jednadvaceti let. V Českých Budějovicích jsem se vyučil oboru fotograf. Následně jsem šel na vojnu, kde jsem také fotil. A tomu řemeslu jsem pak zůstal věrný celých čtyřicet čtyři let.

Pocházíte z Třeboně – jak se stalo, že jste se ocitl v Pelhřimově?
To je prosté. Když jsem se oženil, a narodila se nám dcera, pracoval jsem u Komunálních služeb v Třeboni v místní fotoslužbě. Třeboň nám nabídla byt, který byl ale velmi vlhký. Naštěstí se mi ozvali z firmy Fotografia družstvo České Budějovice, že v Pelhřimově nabízejí místo fotografa i s dvoupokojovým bytem. Tak jsme se sem odstěhovali. Krátce na to se nám také narodil syn. O pár let později jsme původní byt vyměnili za větší. Musel jsem však odpracovat brigádnické hodiny pro město. Tenkrát byly takové podmínky i například pro přijetí dítěte do školky.

To už jste měli provozovnu v Domě služeb?
Původně byl fotograf v budově, kde je dnes restaurace Ateliér. Já jsem ale v roce 1982 již nastoupil do nového fotoateliéru v Domě služeb u Jihlavské brány. Fotoateliér byl vybaven fotokomorou s nejmodernějším zařízením (zvětšovací přístroje, kopírky, bubnová fotoleštička a další). V té době nás tam pracovalo pět a měli jsme se co otáčet.

Po roce 1989 jste se osamostatnil?
Fotografia byla družstvo a to se po revoluci nerušilo, fungovalo až do roku 2008. Změnila se ale doba a my bohužel museli z ekonomických důvodů přistoupit k likvidaci družstva, což byla náročná záležitost, která trvala dva roky. Já a pár dalších kolegů z družstva jsme si následně založili vlastní firmy.

Co bylo v té době hlavní náplní práce?
Bylo to ateliérní fotografování – občanské průkazy, pasy nebo řidičáky, svatby, focení dětí a další. Mívali jsme v sobotu i jedenáct svateb. K tomu připočteme například vítání občánků, abiturientské srazy, letní tábory, maturitní tabla, různé výroční schůze podniků, focení v mateřských školách a ve školách, ale například i focení pohřbů, což bývalo hodně emočně náročné. Často jsem pracoval šest dní v týdnu od rána až do pozdních večerních hodin, když se fotili například maturitní plesy. Zpočátku se fotilo na černobílý materiál a vše se zpracovávalo ručně: vyvolat film, vyretušovat (slabou tužkou se na plochém filmu zjemňovali rysy obličeje) a následně zhotovit fotky. Vše muselo klapnout, nebylo možné „nasekat“ padesát záběrů a vybrat z nich jen ty nejlepší.

Kdy vstoupila do vaší praxe barva? Pak už jste asi barevné fotky sami nedělali...
To bylo někdy v 70. až 80. letech. Fotky se zhotovovaly v našich laboratořích v Českých Budějovicích.

Jak ovlivnil vaši práci nástup digitálních fotoaparátů?
Naše ateliérní práce ve fotokomoře přestala být potřeba. Zakázek velmi ubylo. Fotky na občanky a další už se začaly dělat i na úřadech. Zbylo jen focení v terénu nebo školy a školky. Dokonce už ani pohřby se nefotily, ale to jsem byl rád (smích). Ale musel jsem jít s dobou, tak to je. Takže jsem také využíval digitální fotoaparát a vybíral z desítek záběrů ty nejlepší. Nafocené snímky jsem nadále posílal do laboratoří, které mi zhotovovaly fotografie. Kupovat novou mašinu na fotky by se mi nevyplatilo.
Nakonec jsem zůstal ve fotoateliéru sám, jelikož další sílu bych neuživil. Pomalu se blížil důchod. Počkal jsem, až půjde do penze manželka a následně jsem odešel do důchodu i já. Za dobu mé praxe jsem nashromáždil velkou sbírku historických fotoaparátů a jejich příslušenství, kterou jsem po zrušení fotoateliéru za symbolickou cenu prodal Muzeu fotografie v Jindřichově Hradci. Sám jsem si nechal jen pár kousků, ke kterým jsem měl citový vztah. Například velký ateliérní fotoaparát Globica na ploché černobílé filmy.

Odchodem do důchodu jste získal dost volného času. Využíváte ho aktivně?
Máme na Třeboňsku chalupu, kde trávíme část volného času. Chováme králíky, pěstujeme zeleninu, květiny, máme ovocné stromy. Jsem dědečkem tří vnoučat, tak si je užívám. Jezdí za námi pravidelně na návštěvu. Chodíme na houby, děláme v lese dřevo. Syn tam má několik včelstev a i jedna z vnuček začíná včelařit. Také máme zahrádku tady v Pelhřimově, o kterou pečujeme. I když letos mi štěstí moc nepřálo. V srpnu jsem si právě na chalupě zlomil kotník, takže následovala operace a dlouhá rehabilitace. Sice již chodím bez berlí, ale stále to ještě není ono.

Jestlipak si ještě „zafotíte“?
Není čas. Jak se pravdivě tvrdí – důchodci nikdy nemají čas. Maximálně udělám pár fotek z oslav vnoučat, ale víc nic.

Během své praxe jste měl určitě hodně zážitků. Vzpomenete si na nějaký humorný i vážný?
Jednou ještě v mladších letech jsem u kašny fotil abiturienty po asi šedesáti letech. Jedna starší dáma přimhouřila oko, pátravě se na mne zadívala a pronesla: „Kterýpak ty jsi? Vůbec tě nepoznávám.“ Mohla být mojí babičkou a to mě rozesmálo. Smáli se i její spolužáci. Docela humorné byly scény při ateliérovém fotografování svateb. Svatebčané čekali než se předchozí svatba dofotí, a tak se trochu posilnili. My je pak pracně postavili, aby byli všichni na fotce vidět, pustili na ně reflektory a několik se jich unaveně skácelo k zemi. Museli jsme jim dát chvilku na zotavení, znovu je postavit a začít teprve fotit.
Jednou jsem zažil docela nepříjemnou situaci. To jsem zrovna fotil pohřeb. V místnosti byla otevřená rakev, aby se se zesnulým mohli příbuzní rozloučit. Nebožtík si tam tiše ležel a rodina se najednou začala hádat o majetek. Překvapeně jsem na tu situaci koukal a po chvíli místnost opustil, na to jsem neměl žaludek. Nebo jednou jsem fotil pro firmu Silnice Pelhřimov vojáky, kteří vojenskou technikou zprůjezdňovali silnice zapadané sněhem. To bylo někdy začátkem osmdesátých let. Tehdy byl takový mráz, že když jsem dojel na místo a začal fotit, zamrzaly mi objektivy a téměř nic jsem nenafotil. Nejraději jsem ale fotil děti – ty jsou upřímné a bezprostřední, nepřetvařují se a užije si s nimi dost legrace. Na to rád vzpomínám.

Když jste se dozvěděl, že obdržíte Cenu města Pelhřimova, měl jste radost?
Když mi zavolala známá, a gratulovala mi k ceně, vůbec jsem tomu nevěřil. Uvěřil jsem tomu, až když jsem dostal pozvánku na udílení Cen města Pelhřimova. To bylo to nejlepší, co mě potkalo za ta léta, co jsem zde fotografoval. Byl jsem skutečně dojatý. Prostřednictvím tohoto článku bych také rád svým bývalým zákazníkům popřál spokojený život a hlavně dobré zdraví.                          

Marie Steinhauserová

Zobrazit další fotografie (2)