V archivu se učíte celý život, říká historik Zdeněk Martínek

Letos převzal prestižní Cenu města Pelhřimova za zpracování unikátního urbáře a nedávno uzavřel profesní dráhu odchodem do zasloužené penze. Bývalý ředitel místního Státního okresního archivu Zdeněk Martínek zasvětil čtyřiačtyřicet let luštění staletých rukopisů, zkoumání regionálních dějin a překládání historických listin. „Člověk za dobu práce v archivu nasbírá tolik nejrůznějších informací a zkušeností, že někdy má skoro pocit, že kdyby chodil Pelhřimovem v osmnáctém století, tak lidi zná lépe než své současníky,“ shrnuje získané pouto k regionální minulosti.

Jakým způsobem vypadal váš běžný den v okresním archivu?
Běžný den představuje vcelku prozaickou záležitost. Archiv funguje jako obrovská databáze informací, se kterými se musí neustále pracovat. Jednu část tvoří přebírání agendy přes skartační řízení. Následně se materiály zpracovávají a pořádají do příslušných archivních fondů, aby zůstaly dostupné. Třetí fázi pak představuje zpřístupňování veřejnosti. Vyřizují se dotazy, dělají se úřední rešerše pro instituce a předkládáme dokumenty přímo v badatelně lidem, kteří chtějí studovat sami. A tyto činnosti se neustále opakují.

Jaké dotazy dostává archiv nejčastěji?
Dotazy mívají nejrůznější charakter. Zčásti mají úřední povahu, hledají se například kopie soudních spisů, technické dokumentace, stavební plány nebo nejrůznější rozhodnutí. Zčásti se řeší soukromé prosby genealogického rázu, když si někdo sestavuje rodokmen a pátrá po předcích. Třetí skupinu tvoří požadavky vědeckého charakteru. Do archivu také jezdí studenti připravující si podklady pro diplomové práce i vědci z různých ústavů.

Zmínil jste obrovskou databázi informací. Jaké schopnosti musí archivář mít, kromě samotného prodírání se texty a selekce důvěryhodných zdrojů?
Základ tvoří jazykové znalosti. Neobejdete se bez němčiny, velmi často potřebujete latinu a u novějších materiálů se začíná objevovat angličtina. Dále nesmí chybět paleografie, tedy schopnost číst a přepisovat texty psané rukopisnou formou. Úplně nejdůležitější je ovšem smysl pro systém a strukturu. Pokud člověk postrádá podobné nadání od přírody, nemůže profesi vykonávat. Pelhřimovská instituce patří ke středně velkým, ukrýváme kolem pěti kilometrů archiválií rozdělených do více než dvou a půl tisíce fondů z období od čtrnáctého století do současnosti.

V jakém poměru se objevují texty psané latinsky, německy a česky?
Zastoupení je různé. Latina figuruje především v písemnostech církevní provenience a u starších listin. Mnohem častější je němčina, protože od osmnáctého století až do zániku monarchie platila za úřední jazyk. Další velký výskyt německých textů přinesla doba okupace, kdy okupační úřady s českými běžně komunikovaly. Ve zmíněných dvou obdobích se němčina objevuje takřka naroveň s češtinou. Dvojjazyčně psané listiny sice existují, ale představují spíše výjimku.

Představovala práce v archivu vaši vysněnou profesi? 
Vždycky mě zajímala především historie a k jejímu zkoumání lze přistupovat různými cestami. Archivnictví přináší obrovskou výhodu, člověk přímo pracuje s prameny, na nichž práce historika spočívá. Roli ale hrály i tehdejší poměry při rozhodování o studiu. Obor archivnictví lákal mnohem méně uchazečů, a tudíž existovala podstatně větší šance na přijetí. Zvolil jsem si kombinaci historie a archivnictví, dostat se na pražskou filozofickou fakultu třeba na kombinaci dějepisu s češtinou bylo téměř nemožné. Šlo zkrátka o nejpraktičtější cestu přímo k historii.

Po studiích jste nezvažoval zůstat v Praze? Lákala vás regionální historie v Pelhřimově více?
Rozhodování mělo několik rovin. Moje generace dostala po škole jasné kádrové mantinely. Jít pracovat do nějaké prestižní instituce znamenalo nutnost vstoupit do komunistické strany. Každý typ archivu má navíc svá specifika. Ústřední instituce jsou sice vynikající, ale dostanete na starost třeba jedno ministerstvo a zpracováváte agendu celý život. V okresním archivu se setkáte naprosto se vším, od církevních věcí přes politickou správu až po samosprávu. Začínali jsme na zámku v Červené Řečici a do Pelhřimova jsme se přesunuli až koncem osmdesátých let, kdy se postavila účelová budova. Nakonec jsem se této profesi věnoval čtyřiačtyřicet let.

Ani během působení v Pelhřimově jste nepřemýšlel o změně prostředí?
Archivářská profese vyžaduje neustálé učení. Získáváte hluboké regionální znalosti. Kdybych se po letech přesunul dejme tomu do Českých Budějovic, musel bych znovu načerpat veškeré místní znalosti. Fakturant může svou práci vykonávat v Ostravě i v Brně, čísla zůstanou stejná. U archivní praxe musíte dobře znát lokální kontext.

Vaším nejoblíbenějším obdobím je osmnácté století. Skrývá pelhřimovský archiv z dob osvícenství stále nějaká tajemství?
Určitě. Máme vcelku krásně dochovaný městský fond, který zůstává badatelsky velmi málo vyčerpaný. Nacházejí se v něm velice zajímavé věci. Průzkum se ale musí kombinovat i s jinými prameny, badatelé musí navštívit Národní archiv nebo Oblastní archiv v Třeboni. Kompletní prozkoumání a sepsání detailních dějin Pelhřimova v tomto období by představovalo práci na celý život. Texty jsou jazykově, paleograficky i výkladově velmi obtížné. 
I po dlouhých letech neustále objevuji nové a dosud skryté informace.

Na co jste za svou dosavadní kariéru nejvíce hrdý? Znamená největší úspěch desetiletá práce na objemné knize o historii Pelhřimova?
Jsem moc rád, že se nám podařilo vytvořit pro město jeho nové dějiny a zpřístupnit základní prameny široké veřejnosti. Publikace vznikala zhruba deset let a rukopis jsme nakonec kvůli požadavkům nakladatelství museli o třetinu zkrátit. Kniha byla po vydání rychle rozebraná a musel se dělat dotisk, což dokazuje velký zájem veřejnosti. Posledním podobným počinem bylo vydání pelhřimovského urbáře. Původní rukopis má obrovskou hodnotu i uložený v depozitáři, ale díky překladu a komentářům si text nyní může přečíst každý.

Odnesl jste ze studia historie nějaké ponaučení do osobního života? Pomáhá vám rozsáhlé bádání vnímat současné problémy s větším nadhledem?
Získal jsem velký nadhled. Spousta věcí, které současníky nesmírně rozčilují, mi připadá z historické perspektivy poněkud malicherná. Historie se sice neopakuje, ale situace bývají často podobné. Lékař také ví lépe než laik, co by mohla konkrétní bolest znamenat. Historik umí analyzovat dění kolem sebe a dokáže si teoreticky vymodelovat, kam by se situace mohla vyvinout. Všimne si zkrátka souvislostí, které běžnému člověku uniknou.

Cítíte u mladé generace stále zájem o obor? Reflektují mladí badatelé i rychlý nástup technologií? 
Mladí lidé vyrůstají ve světě nekonečných možností a věří, že všechno najdou na internetu. Spoléhají na pomoc umělé inteligence při čtení a překladech historických textů. Technologie sice obrovsky pomohou, umělá inteligence bezesporu dokáže sama přeložit staré listiny, ale vždy vytvoří pouhý souhrn informací. Nikdy nedokáže vložit do textu správný myšlenkový rozměr a nenahradí analytický úsudek badatele. Mladí by měli reflektovat fakt, že ani nejpokročilejší nástroje je nezbavují povinnosti přistupovat k práci zodpovědně a s hlubším posláním. Kdyby za nás technologie začaly i myslet, budeme brzy zcela zbyteční.

Nyní jste čerstvě v penzi. Budete se objevování regionálních dějin věnovat i nadále?
Určitě. Konečně získám čas dělat věci jen tak pro radost. Během aktivní kariéry archiváře na psaní vlastních textů čas nezbývá. Můžete si materiály maximálně nafotit a zpracovávat je po večerech doma. Nyní už mohu volně rozhodovat o svých plánech. Rád bych ještě nějakým způsobem oživil osmnácté století v Pelhřimově. Město si podrobnější zpracování jednoznačně zaslouží, jde o významné královské město.

 Iva Pacnerová