Dnes je 29.02.2024

Svátek má 

ikonka pocasi 3°C - polojasno

Pelhřimov

Trenérkou jsem být nechtěla, přiznává Světlana Zourová

Trenérkou jsem být nechtěla, přiznává Světlana Zourová

Celý život zasvětila sportovní gymnastice. Světlana Zourová byla nejdříve úspěšnou závodnicí, která to dotáhla až do reprezentace, na mistrovství Evropy i světa, posléze se stala trenérkou. V pelhřimovském klubu už trénuje takřka třicet let. Krom toho je předsedkyní spolku, na závodech vystupuje i jako rozhodčí. „Talentu stačí špetka, důležitá je pracovitost,“ říká o výchově sportovního potěru.

V Pelhřimově jste se nenarodila. Kde jste udělala první sportovní krůčky?
Pocházím z Brna. Začínala jsem ve Zbrojovce, kde byl můj otec trenérem. Byl to on, kdo mě poprvé dovedl do tělocvičny. 

Rozeznali tam ve vás hned talent?
Právě že vůbec ne. Když jsem tam poprvé přišla, poslali mě na kladinu. Mám nohy do iks a když jsem se po ní prošla, řekli, že ze mě nikdy gymnastka nebude. Nicméně v tělocvičně jsem zůstala a postupně jsem se vypracovala. Nebyla jsem talent, ale byla jsem dříč. V tělocvičně jsem trávila spoustu času, v podstatě jsem v ní od čtyř let vyrůstala.

Pro sportovce bývá zásadní první trenér. Kdo vás v začátcích vedl?
Začínala jsem u paní Prorokové. Už si přesně nevybavím, kolik let mě trénovala, ale bohužel brzy zemřela. Po ní nás převzal pan Vyzina, na kterého moc ráda vzpomínám. Se mnou a s ostatními holkami trávil obrovské množství času, stal mým druhým tátou. 

Čím vás gymnastika tak zaujala, že jste u ní vydržela i navzdory tvrzení, že nemáte talent?
To asi nedokážu říci. Byla jsem malá, proto byl mou inspirací táta. Ten chodil do tělocvičny, tak mi přišlo normální, že tam budu chodit i já. A cvičit mě bavilo. Pamatuji si první závody, i to jakou jsem měla radost, když se dostavily první úspěchy.

Byly první úspěchy tím momentem, kdy jste si řekla, že přece jen talent máte a že z vás může být skvělá gymnastka?
Dokud jsem byla malá, tak jsem nad tím vůbec nepřemýšlela. Prostě mě bavilo cvičit, tak jsem cvičila. Míru talentu jsem neřešila. Postupně jsem se lepšila, ale to beru za výsledek pracovitosti.

Jaké gymnastické disciplíny vám šly nejvíce?
Kladina a prostná. Nikdy jsem nebyla silová a posilování mě ani nebavilo. Proto jsem ztrácela na bradlech. Přeskok je sice švihový, ale ani ten nebyl mou silnou disciplínou.

Pracovitostí jste to dotáhla až do reprezentace. Vzpomeňte na své největší úspěchy.
Jako náhradnice jsem se dostala na mistrovství Evropy v Kodani v roce 1977. O rok později jsem se podívala 
i na mistrovství světa. Šanci zúčastnit se olympiády v Moskvě mi sebralo zranění menisku. Na tři čtvrtě roku jsem kvůli němu vypadla z tréninku.

To už byl konec vaší závodnické kariéry?
Ne, to ještě ne. Dokázala jsem se vrátit, ale už to nebylo ono. Objevily se další zdravotní potíže. Hodně mě trápila záda. Na nářadích jsem vyloženě trpěla. Tréninky už mě tolik nebavily. Navíc odešel trenér Vyzina do Prahy trénovat reprezentaci. Do další olympiády bylo daleko, už jsem chodila na učiliště, takže jsem za čas se závoděním skončila. Tuším, že mi bylo šestnáct.


Hned pak jste se vrhla na trenérskou dráhu?
V žádné případě. Trenérkou jsem vůbec být nechtěla. V té době jsem měla potřebu z gymnastiky úplně odejít. Pochopte, dělala jsem ji od čtyř let. V tělocvičně jsem trávila šest dnů v týdnu, čtyři dny z toho byly tréninky dvoufázové.

Kdy jste tedy vkročila do tělocvičny jako trenérka?
Když se mi narodila dcera. Bydleli jsme v Praze a ve čtyřech letech jsem ji na Proseku přihlásila do oddílu. Tam jsem trochu pomáhala. Pak jsme se přestěhovali do Pelhřimova. Dcera nastoupila do školy a já ji dovedla na gymnastiku i tady.

A tam po vás hned „skočili“?
Zuzana Hartlová si všimla, že umím při cvičení na nářadí chytat, takže mě zlanařila. Přesto tvrdím, že trenérku jsem nikdy dělat nechtěla. To jsem opravdu neměla v plánu.

Co vás motivovalo k tomu, že jste tento záměr přece jen přehodnotila?
Zásadní bylo, že na gymnastiku chodila dcera. Spolu s ní se tam sešla skupina stejně starých holek, které to bavilo. Ty jsme společně se Zuzkou Hartlovou, Štěpánkou Valkovou a Maruškou Málkovou trénovaly a vybudovaly jsme si kolektiv, ve kterém nám bylo dobře. V prvopočátku jsem se věnovala hlavně náboru, ale v oddíle byly i starší holky. Už cvičila třeba Jana Sankotová, Kačka Pihávková nebo Martina Olejnyková.

Kolik je dnes vašim prvním svěřenkám?
Dceři je 36, těm starším ke čtyřiceti. Už jsou to všechny mámy, některé mají i děti odrostlé.

Za tři desítky let, co se věnuje trenérské práci, se změnila spousta věcí. Změnila se i sportovní gymnastika?
Určitě. Dál se posunula technika, ale neskutečným způsobem samotná výkonnost. Dnešní gymnastická špička je dál, dělají se náročnější sestavy.

Čím to? Lidské tělo je přece pořád stejné.
Je stejné, ale jak je vidět, hranice se dají posouvat. Také posilování je na vyšší úrovni. I když základy zůstávají stejné, dokáže být efektivnější.

Měla jste mezi svými svěřenkami nějakou, která se dokázala dostat na vaši sportovní úroveň?
Jmenuji dvě - Adélu Pavoukovou a Lucku Jiříkovou. Ty byly na mé, možná i vyšší. V sestavách měly obtížnější věci.

I teď jsou v Pelhřimově talentované gymnastky, které mají na reprezentaci?
To si netroufám tvrdit. Máme tu děti talentované víc i míň, ale dost se nám to mění. Taková je doba, ne každý u sportu vydrží. Šikovná je Karla Krejča, kterou trénují manželé Svobodovi, a její mladší sestra Laduška, tu mám v péči já. Přesto si myslím, že talent, jakým byla Lucka Jiříková, tu teď nemáme.

Talent je důležitý, ale sám o sobě nestačí. Je cennější pracovitost?
Jsem o tom přesvědčená. Talentu stačí špetka, důležitější je pracovitost.

Je těžké v dnešní době najít pracanta, který chce na sobě dřít?
Je to čím dál tím těžší. Podnítit současné děti, aby na sobě chtěly pracovat, je složité. Člověk za dětmi musí neustále stát a vysvětlovat. Pracujeme s generací, která má ráda pohodlí a čas strávený s mobilem.

Dá už se u maličkých dětí poznat, zda to budou pracanti?
Asi jen do jisté míry. Děti s gymnastikou začínají jako čtyřleté. V tu dobu jsou pochopitelně pod značným vlivem rodičů. Těžko se tak rozeznává, jestli gymnastika dítě opravdu baví či jestli je to rozhodnutí tatínka nebo maminky. Na to se přijde postupem let. Navíc děti se v tomto raném věku poměrně rychle mění, mění se jejich zájmy i chuť se něčemu intenzivně věnovat.

Jak podnítit dítě, aby pracovat chtělo? Máte na to nějaké techniky?
Způsobů je asi více. My jdeme cestou odměn a pozitivní motivace. Zavedla jsem pravidlo, které jsem zažila od svého trenéra. Zapisuji si každý trénink. To, jak dítě pracuje, hodnotím technickou i gymnastickou stránku. Nejlepším dáváme, nebo lépe řečeno půjčujeme, plyšáky. Menší je za týdenní práci, větší za měsíční. Krom toho po tréninku u nás děti dostávají bonbony. Pokud cvičí dobře, snažíme se je odměňovat.

Kamil Vaněk