To, co vyrobím, se většinou prodá samo, říká košíkář Karel Sekava

Košíky i další pletené výrobky vznikají pod šikovnýma rukama Karla Sekavy z Vlásenice. Vyrábí je z několika druhů proutí a inspiraci pro svou práci čerpá i v zahraničí. Jeho košíky si v těchto dnech můžete prohlédnout na výstavě v naučném oddělení Městské knihovny.

Ke košíkářství vás přivedla rodina, nebo jste se řemeslo naučil sám?
Jsem v podstatě obyčejný člověk z vesnice. Na Vysočině, kde se tradičně pěstovaly brambory, byl košík běžnou součástí života a v každé rodině se našel někdo, kdo ho uměl vyrobit. Nešlo přitom jen o košíky, ale také o další výrobky z proutí. Od malička jsem vyrůstal v prostředí spjatém s přírodou. Velký vliv na mě měl bratr mojí maminky z Vratišova, který k nám každou zimu jezdil opravovat a vyrábět košíky. Díval jsem se, jak pracuje, a občas mi něco ukázal. Tehdy by mě ale nenapadlo, že se košíkářství jednou budu věnovat naplno.

Jak vaše cesta ke košíkářství pokračovala v dospělosti?
V době zaměstnání jsem se košíkářství příliš věnovat nemohl. Celý život jsem pracoval v zemědělství a tam práce v podstatě nikdy nekončí, zvlášť když člověk dělá rostlinnou i živočišnou výrobu. Více času jsem si k tomuto řemeslu našel až těsně před odchodem do důchodu a po něm. Když jsem se mu začal věnovat intenzivněji, velkou oporou se mi stala manželka Ludmila. Pomáhala mi při sklizni i třídění proutí a bez její podpory bych to jen těžko zvládal. Za to jí patří velké poděkování. Zároveň jsem chtěl mít nejen zkušenosti z praxe, ale i určité odborné vzdělání. Absolvoval jsem proto týdenní košíkářský kurz na lesnické škole ve Vimperku, kde jsem získal výuční list.

Co všechno kromě manuální zručnosti musí člověk pro košíkářství mít?
Košíkářství není jen práce rukama. Člověk musí dobře znát materiál, mít řemeslnou zručnost, trpělivost a také určitou vášeň pro tohle řemeslo. Pro mě je to v podstatě celoživotní záliba. Základy jsem získal nejen od strýce, ale i od starších košíkářů z okolních vesnic, od kterých jsem se mnohému přiučil. Hodně jsem také studoval odbornou literaturu, starší i novější.

Pletete jen z vlastního proutí?
Když jsem se začal košíkářství věnovat intenzivněji, založil jsem si malý prutník. Pěstoval jsem několik základních druhů vrb. Dnes už má prutník přes dvacet let a nejlepší období za sebou, ale stále z něj ještě občas využiji silnější pruty třeba na oblouky. Postupně jsem začal proutí také nakupovat. Ať už jde o loupané, mízované nebo zelené proutí, které dnes je poměrně drahé. Materiál beru hlavně od dodavatelů z Polska, Slovenska nebo některých částí Moravy.  

Co všechno vyrábíte? Převažují košíky?
Především pletu košíky, které považuji za základ košíkářského řemesla. Vyrábím malé košíky pro děti na pomlázku, klasické nákupní košíky i větší kulaté nebo oválné koše, které si lidé často pořizují jako dárky k různým výročím. Často se mi stává, že mi zákazníci později řeknou, že právě košík byl tím nejhezčím dárkem, který dostali. Dělám také větší užitkové koše, například dvoušáky na dříví nebo seno. Používám k tomu jak loupané a vařené, tak i zelené proutí podle toho, k čemu je výrobek určený. Dříve jsem vyráběl i různé bedýnky a další drobnější věci, ale dnes se už kvůli věku soustředím hlavně na košíky a výrobky, které jsou mi nejbližší.

Kdo jsou vaši zákazníci? Kupují si košíky spíše mladší, nebo starší lidé?
Vyrábím košíky pro nejrůznější účely a pro všechny generace. Ty nejmenší bývají hlavně pro děti – na pomlázku, na houby nebo jen tak na procházky. Další skupinou jsou lidé, kteří si košík pořídí spíš jako dekoraci. Často mi říkají, že už mají doma několik mých košíků vystavených na skříni a chodí se na ně jen dívat, protože se jim líbí jejich tvar nebo barevné provedení. Samozřejmě jsou i lidé, kteří košíky běžně používají – na nákupy, na dříví, brambory nebo seno. Nejčastěji jde o starší generaci, která má k proutěným výrobkům stále blízko a dává jim přednost před plastem. Každý si zkrátka najde košík podle své potřeby.

Jak dlouho trvá upletení košíku? Kolik hodin práce do každého výrobku vložíte?
Doba výroby košíku závisí především na materiálu, velikosti výrobku a také na zkušenostech košíkáře. Rozdíl je samozřejmě v tom, jestli člověk plete první košík, nebo jich má za sebou stovky. Menší misku zvládnu uplést třeba za dvě hodiny, větší košíky zaberou půl dne i déle. Pro mě už ale čas není to nejdůležitější. Nevadí mi, jestli košík vzniká hodinu, tři hodiny nebo celý den. Důležité je, aby byl dobře udělaný.

Kolik košíků nebo přesněji pletených výrobků uděláte za rok? Jsou to desítky nebo stovky?
Abych pravdu řekl, nikdy jsem to přesně nepočítal. Myslím ale, že za rok se ke stovce výrobků dostanu. Neberu to však jako nějaké číslo, kterým bych se chtěl chlubit. Prostě pletu podle toho, jak je zájem a jak mi práce přichází.

Prodáváte své výrobky hlavně na výstavách, nebo i jinak?
To, co vyrobím, se většinou prodá samo. Lidé o mně vědí, sami mi volají a jezdí si pro košíky nebo s prosbou o opravu. Výstavy pořádám hlavně proto, že se tam rád setkávám s lidmi. Mám okruh návštěvníků, kteří už vědí, kde budu vystavovat, a pravidelně za mnou chodí. Těší mě, že o tohle řemeslo mají lidé stále zájem.

Kamil Vaněk