Padesát let, které změnily generace studentů. Tak by se dal stručně popsat příběh místní ekonomické školy, dnes známé jako Obchodní akademie v Pelhřimově. Její historie sahá do roku 1975, kdy vznikla v Humpolci, odkud se o pět let později přesunula do Pelhřimova. Od té doby prošla mnoha proměnami – prostorovými, organizačními i obsahovými. O prvních krůčcích školy, o změnách, které přišly po sametové revoluci, i o tom, co znamená věnovat celý profesní život jedné instituci, vypráví v následujícím rozhovoru Radoslav Kučera – pedagog, zástupce ředitele a v letech 1990 až 2014 také její ředitel.
Kdy jste poprvé přišel do kontaktu s ekonomickou školou?
V roce 1975 jsme hned po studiích s manželkou nastoupili do školy v Humpolci, která tehdy vznikla jako součást gymnázia. Byla to naše první pracovní zkušenost – promovali jsme, vzali se a rovnou začali učit. Já jsem samozřejmě mezitím odešel na vojnu.
V roce 1980 se škola stěhovala do Pelhřimova. Proč ke stěhování došlo?
Budova v Humpolci byla přeplněná – sídlila tam mateřská i základní škola, gymnázium a postupně přibývaly třídy ekonomky. Chyběly odborné učebny, prostor i vybavení. Když se v Pelhřimově uvolnila budova po základní škole, která se přestěhovala na Pražskou, přesunuli jsme se tam.
Jak velká tehdy škola byla?
Měli jsme dvě paralelní třídy po třiceti studentech, zájem o školu byl obrovský. V širokém okolí žádná jiná ekonomická škola nebyla – nejblíž v Jindřichově Hradci, Táboře nebo Jihlavě.
Jaké uplatnění absolventi tehdy měli?
Naši absolventi byli prakticky všude – na úřadech, v bankách, podnicích. Někteří se později stali úspěšnými podnikateli. Například v pelhřimovském Domě peněžnictví tvořili naši absolventi polovinu personálu. Když jsem tam přišel, bylo to příjemné vidět, jaké je z naší školy uplatnění.
Jaké obory se tehdy vyučovaly?
Zpočátku jsme měli čtyřletou střední ekonomickou školu a dvouletou ekonomickou školu bez maturity. Ta se ale brzy přestala otevírat – zájemci si stejně dodělávali maturitu. Později, v 90. letech, jsme zkoušeli opět otevřít nematuritní studium, ale vývoj byl stejný – studenti chtěli maturitu. Střední ekonomická škola měla obory všeobecná ekonomika a obor sekretářské práce, Obchodní akademie pak obor obchodní akademie a obor ekonomické lyceum. Získali jsme i zkušenost s vyučováním dospělých, jednak v jazykové škole, dálkovém,
či pomaturitním studiu.
Kdy jste se stal zástupcem a později ředitelem školy?
Zástupcem jsem se stal ještě v Humpolci. Tehdejší ředitel mě tím pověřil, protože jsem byl jeden z mála s ekonomickým a pedagogickým vzděláním. Funkci jsem si přenesl i do Pelhřimova. Ředitelem jsem se stal v roce 1990 – tehdy jsme s kolegyní Šimonovou dostali od Občanského fóra jasný úkol: buď školu povedeme my, nebo přijde někdo zvenčí.
Byl posun na pozici ředitele pro vás logický krok?
Nešlo to odmítnout. Měl jsem ke škole silný vztah a v té době bylo jasné, že je třeba ji stabilizovat. Byla to doba velkých změn.
Jaké výzvy přinesla devadesátá léta?
Především změnu obsahu výuky – přechod na tržní ekonomiku. Museli jsme připravit nové osnovy, a to ve spolupráci s dalšími školami a institucemi. Inspirovali jsme se rakouským modelem a už v roce 1990 jsme začali s výukou podle pětiletého programu obchodní akademie.
Byl o školu v té době velký zájem?
Obrovský. Hlásili se k nám studenti kvalitativně na úrovni gymnázií. Cítili, že škola nabízí praktické uplatnění – finance, podnikání, cizí jazyky, výpočetní techniku. A to byl silný magnet.
Na co jste za dobu svého ředitelování nejvíce hrdý?
Jednoznačně na to, že jsme si postupně, díky skvělé práci celého pedagogického sboru, vydobyli dobré jméno v rámci celé republiky. Byli jsme mezi prvními školami, které ověřovaly obor ekonomické lyceum. Podíleli jsme se na tvorbě osnov i školních vzdělávacích programů oborů obchodní akademie a ekonomické lyceum a náš model byl přijat jako inspirace jinými školami.
Kdy jste ve funkci skončil?
V roce 2014. Celý pracovní život jsem zasvětil jedné škole – byť měla různá jména, byla to stále ta samá instituce.
A ničeho nelituju.
Setkáváte se se svými bývalými studenty?
Ano, často. Poznávají mě, hlásí se, zvou mě na třídní srazy. Je to milé – člověk vidí, že práce měla smysl.
Jste stále v kontaktu se školou?
Už jen jako důchodce – občas pomáhám s ekonomickými soutěžemi, jinak se tam stavím na kafe nebo jen tak popovídat, nebo na setkání s důchodci.
Padesát let školy tedy slavíte i vy.
Ano, vnímám to i jako svou osobní oslavu. Rád vzpomínám, s manželkou jsme škole dali celé své profesní životy. Mám bohatý archiv, i z devadesátých let – staré disky, dokumenty, vše dochované.
A občas se to ještě hodí.
A jaký je váš dnešní život?
Jsem typický důchodce – chalupa, vnoučata, výlety, turistika, muzika. A někdy ani nemám čas na všechno, co bych chtěl stihnout.
Kamil Vaněk