Téměř každé dítě se může naučit hrát na kytaru, říká Hana Vratišovská

Více než třicet let učí děti hrát na kytaru. Hana Vratišovská vede v Domě dětí a mládeže Pelhřimov několik kytarových kroužků a ani v důchodu její nadšení pro hudbu a práci s dětmi nepolevuje. „Mám radost, když dítě, které zpočátku nevěřilo, že se naučí hrát, udělá velký pokrok. Často je to právě díky partě,“ říká v rozhovoru..

Vzpomenete si, kdy jste poprvé vzala do ruky kytaru?
Vzpomenu. Táta hrál na kytaru, stejně jako sestra. Brácha o ni zájem neměl a já jsem prosila sestru, aby mě naučila hrát. Odpověděla mi ale, že se to musím naučit sama. No a bráška začal hrát nakonec také, ale až ve zralejším věku.

Kdy jste zjistila, že kytara bude důležitou součástí vašeho života?
Bylo mi asi dvanáct nebo třináct let. Doma jsme měli tátovu španělku, a tak jsem zkoušela hrát sama. Brzy se ukázalo, že se kytara hodí hlavně na školních výletech. Když jsem hrála, všichni zpívali. A jakmile jsem přestala, hned se ozývalo: „Hraj dál!“ I když na zadních sedadlech autobusu nebylo kytaru skoro slyšet, byla nedílnou součástí každého výletu.

Vzpomínáte si na své první veřejné vystoupení?
Ano, bylo to ještě na gymnáziu. Přijelo tam natáčet rádio a vystupovala studentská kapela. Potřebovali doplnit program, a protože jsem si tehdy skládala vlastní písničky, přemluvili mě, abych zahrála také. Nakonec jsem zahrála tři své autorské skladby. Bylo to vlastně jediné opravdové veřejné vystoupení. Jinak jsem hrávala hlavně při školních akcích, na různých setkáních nebo později s dětmi.

Jak se vaše hraní na kytaru vyvíjelo dál?
Na tábory jsem nejezdila, protože jsme s rodiči trávili hodně času na horách. Nejvíc jsem hrála na školních  výletech, táborech už jako vedoucí a při různých setkáních s přáteli. Později jsem začala vést kytarový kroužek v domě dětí a mládeže. Práce s dětmi mě úplně pohltila. Jezdili jsme spolu i na víkendová soustředění, kde jsme se hře intenzivně věnovali. Přesto jsem zůstala samoukem a všechno jsem se naučila sama, bez studia na hudební škole.

Ovlivnilo to, že jste byla samouk, i váš přístup k výuce?
Určitě ano. Samouk jsem vlastně celý život, a možná právě proto se snažím děti učit trochu jinak. Kromě samotné hry je vedu i k základům hudební nauky. Ze začátku je to příliš neláká, ale brzy zjistí, že jim to pomáhá. Když se naučí hudební stupnici, dokážou si zahrát i písničku, kterou nikdy předtím nehráli. A z toho mají velkou radost.

Jak se vlastně stalo, že jste začala učit v DDM?
Přivedla mě tam dcera, která jezdila na tábory a později tam působila jako vedoucí. Přes ni jsem se dostala k lidem z domu dětí a mládeže, kteří hledali další vedoucí. Začínala jsem ale překvapivě u keramického kroužku. Kytaru jsem dostala až později a první skupinu tvořilo jen několik kluků. Dodnes některé z nich potkávám a vždycky mě potěší, že si na mě vzpomenou.
Postupně jsem vedla stále více kroužků a několik let jsem byla v domě dětí i zaměstnaná. Kromě keramiky a kytary jsem přišla také s nápadem společných dílen pro rodiče s dětmi.

S jakou představou tehdy děti do kytarového kroužku přicházely?
Před třiceti lety bylo hraní v domě dětí zaměřené hlavně na písničky k táboráku. Nebyla to systematická výuka jako v základní umělecké škole. Důležité bylo, aby se děti nebály vzít kytaru do ruky, naučily se základní akordy a mohly si zahrát s ostatními. Právě tahle uvolněná atmosféra je ke kytaře často přivedla.

A jak se za těch třicet let změnily děti, které do kroužku přicházejí?
Myslím, že dnes jsou děti méně zvyklé zpívat. Často přijdou do kroužku ostýchavé a zpočátku se do zpěvu vůbec nehrnou. O to větší radost mám, když se po dvou nebo třech letech osmělí a najednou zjistí, že jim zpívání jde. Začnou věřit svému hlasu a to jim pomáhá i při hře na kytaru. Zpěv a hra k sobě podle mě neodmyslitelně patří.

Může se podle vás naučit hrát na kytaru opravdu každý?
Myslím, že ano. Jen málokdy se stane, že by dítě nemělo pro hudbu vůbec žádné předpoklady. Ne každý musí umět zpívat, ale i tak se může naučit dobře doprovázet ostatní na kytaru. A právě to je v našem kroužku důležité – aby si děti dokázaly zahrát společně a měly z hudby radost.

Jak motivujete děti, které zpočátku o kytaru příliš nestojí?
Největší motivací jsou pro ně ostatní děti. Vidí, jak se jejich kamarádi zlepšují, a chtějí to také dokázat. První půlrok postupujeme pomaleji, po Novém roce už ale musí každý začít pracovat víc sám. Vždycky říkám, že stačí pár minut cvičení denně, když člověk opravdu chce.
Mám radost, když vidím, že dítě, které zpočátku vůbec nevěřilo, že se naučí hrát, přijde za týden a udělá velký pokrok. Často je to právě díky tomu, že ho strhne parta. Ne každého přivede do kroužku vlastní nadšení, někdy je to přání rodičů. Když ale děti objeví radost z hudby, většinou už u ní zůstanou.

Stává se, že si děti samy vybírají písničky, které se chtějí naučit?
Ano, a je to čím dál častější. Základy sice probíráme společně, ale potom si děti nosí písničky, které mají rády. Někdy se je učíme společně, protože je neznám ani já. Často se ale ukáže, že jde o nové verze starších skladeb. Tak jsem jim třeba vysvětlovala, že písnička Ráda se miluje není novinka, ale původně ji napsal Karel Plíhal. Pak si vždycky poslechneme i originál. Mám radost, když děti díky tomu objevují nejen současnou hudbu, ale i písničky, které vznikly před mnoha lety.

Je pro vás důležité, aby si děti zahrály i před publikem?
Určitě ano. Veřejné vystoupení je pro děti velká motivace. Mají před sebou konkrétní cíl, na který se připravují, a získávají sebevědomí. Nejde o to zahrát bez chyby, ale nebát se vystoupit před lidmi. Nikoho ale nenutim, může si hrát jen tak pro radost, nebo když je mu smutno, prostě jen tak pro sebe. Pořádáme vystoupení například v knihovně, kde je beru jako ukázkovou hodinu pro rodiče. Několikrát jsme připravili program i pro mateřské školy. Děti hrály a zpívaly známé písničky, do kterých se malí posluchači zapojovali. Bylo krásné sledovat, jak si vystoupení užívají obě strany.

Co vám po tolika letech dělá při učení největší radost?
Nejvíc mě těší, když se z výuky stane spolupráce. Děti už mě dnes učí třeba správnou výslovnost anglických textů písniček. Já jsem vyrůstala s němčinou, takže angličtina pro mě není samozřejmost. Ony mi texty přepisují foneticky a mají radost, že tentokrát mohou něco naučit ony mě. Právě takové chvíle mě utvrzují v tom, že moje práce má smysl.

Pokud by někdo chtěl začít hrát na kytaru, jak se může do vašich kroužků přihlásit?
Kroužky jsou určené dětem od druhé do deváté třídy základní školy. Rozděluji je podle věku i podle toho, jak už na kytaru umějí hrát. Začátečníci se učí od základů, pokročilejší děti pak hrají ve skupinách odpovídajících jejich úrovni.
Přihlášky se podávají přes Dům dětí a mládeže. Na webových stránkách stačí vyhledat moje jméno nebo kytarové kroužky. Pak už se společně domluvíme na zařazení do vhodné skupiny.

 Kamil Vaněk