Stýkání a potýkání v pelhřimovské městské radě

Již od založení města v polovině 13. století bylo třeba, aby sídlo a jeho obyvatele pro vrchnost spravoval orgán, na který by se mohla v případě potřeby obracet a který by vůči ní zastupoval místní obyvatele. Zpočátku to byl rychtář a pětice přísežných, o nichž máme první písemnou zprávu z doby kolem roku 1289. Rychtářem tehdy byl místní měšťan, snad původní lokátor nebo jeho potomek, který se jmenoval Konrád, a asi byl německého původu. Totéž lze předpokládat i u většiny přísežných čili u měšťanů Jindřicha, Bedřicha, Heřmana, Kristiána a Petra.

Z přísežných v čele s rychtářem, místním soudcem, správcem a zástupcem vrchnosti, se během 14. století začala utvářet skutečná městská rada. V místních pramenech její členové byli označováni jako přísežní konšelé. Až do počátku 15. století je neznáme jménem. O jejich existenci a funkci, kterou v městské obci a její organizaci i správě plnili, ale víme velmi dobře. Obvykle figurovali jako plnomocní zástupci obce, na něž se obracela vrchnost i jiné subjekty, případně byli v zastoupení obce adresáty i příjemci privilegií a listin, ať je vydala arcibiskupská či později světská vrchnost anebo čeští panovníci.

Přibližně od roku 1415, nejpozději 1417, jsou informace o radě a jejím složení nejen systematičtější a hojnější, ale 
i přesnější a konkrétnější. Tehdy byla v městské kanceláři založena a pečlivě vedena nejstarší dodnes dochovaná městská kniha. Z ní víme, že dokonce i v těžkém a turbulentním období husitské revoluce v letech 1419–1434 měla rada překvapivě stabilní složení. V té době se do jejího čela jako předseda dostal purkmistr, o němž máme první věrohodný záznam k roku 1426, ale je pravděpodobné, že rychtáře v čele rady nahradil již o něco dříve. Třeba v listině krále Václava IV. z roku 1417, která potvrzovala platnost všech do té doby městu udělených práv, výsad a listin, jsou jako adresáti označeni „purkmistr, rada a celá obec města Pelhřimova“.

Postavení rychtáře se podstatně změnilo už v roce 1375. Rychtu i s veškerým bohatým příslušenstvím a značnými výnosy tehdy od pražského arcibiskupství dědičně zakoupil staroměstský a posléze i pelhřimovský měšťan Bohuněk, jehož z pramenů známe i ve zkrácené podobě jako Buňka. Stal se tak nejen nejbohatší, ale politicky i fakticky nejmocnější osobou ve městě. Rada se scházela k poradám a soudním zasedáním u něho na rychtě, což konšelům stále více vadilo. Na přelomu 14. a 15. století se proto začali scházet ve svých domech. Ve chvíli, kdy si začali ze svého středu vybírat jako předsedu purkmistra, se stal místem veškerých radních schůzek právě jeho dům. Mohli se však sejít i v některém z kostelů, kde se zpravidla konávaly schůzky celé obce místních měšťanů. Svolávala je rada nebo vrchnost a pravidelně se konávaly s výročním soudem při tzv. obnově rady a při skládání radních účtů. Starou radu odvolávala a novou dosazovala ze své pravomoci místní vrchnost, později zastupovaná svým správním úředníkem. Z purkmistrovských domů se na konci 15. století radní schůze přenesly do „radní světničky“, jejíž polohu však přesně neznáme. O vlastní radnici se z pramenů dovídáme o půl století později. Stávala na rohu dnešního Masarykova náměstí a Růžové ulice na místě domu č. p. 80.

Purkmistr jako předseda městské rady pracoval jeden až dva měsíce. Poté jej vystřídal další z konšelů, který byl 
na řadě, neboť rada mívala až do poloviny 15. století šest až deset členů. Poprvé v roce 1423 je v městské knize doložen plný počet, čili dvanáct radních. Počet konšelů se kolem roku 1455–1460 definitivně ustálil na dvanácti, jak bylo v oblasti staroměstského právního okruhu obvyklé, a od té doby se konšelé ve funkci purkmistra pravidelně střídali po třiceti dnech. Prvním purkmistrem v roce byl vždy nejváženější, nejstarší a nejzkušenější z radních, který se pak do této funkce na konci roku dostal na zbývajících pět dnů ještě podruhé. Později se pro něho ujalo označení primas (z lat. primus, tj. první). Při výměně ve funkci si jednou za měsíc purkmistři předávali nejen městskou pečeť, pokladnici a klíče od bran, ale i purkmistrovský účetní rejstřík a v pozdější době i purkmistrovský (či radní) manuál, do něhož záznamy o jednáních rady zapisoval městský písař. Ten byl jako jediný oprávněn pořizovat záznamy a vklady do městských knih, a to vždy jen s výslovným souhlasem rady. 
Kdo tedy byli pelhřimovští konšelé a purkmistři 15. a 16. století? Většina z nich patřila k starobylým, váženým, zámožným a především starousedlým rodinám, jakých v Pelhřimově tehdy nebylo mnoho. Ne každý mohl usednout v konšelské lavici, aniž by to pro něho mělo neblahé ekonomické důsledky. Funkce byla čestná čili neplacená, a proto se brzy ustálil počet rodin, které byly tak movité, že si mohly dovolit některého muže ze svého středu uvolnit pro práci v městské radě. Až do přelomu 15. a 16. století mnohé z těchto rodin stále ještě náležely k původní německé komunitě, která kdysi Pelhřimov pro (arci)biskupskou vrchnost zakládala. Jejich předky známe jménem ze dvou důležitých pramenů; z arcibiskupského berního rejstříku (1379) a z urbáře arcibiskupských statků (1390). K těmto starým usedlíkům patřili z německých měšťanských rodů například Wicher, Tytlmatl, Luthlay, Welmar, Dreylink, Weiss, Schwarz, Freylach, Scheldar, Czewal, Lochenkern, Ruczakel, Nykyl, Raniczer a jiní, z českých pak Halaš, Buzek, Věchet, Zajéc, Neječný, Jílek, Lešovec, Kramář, Sopoušek, Hošek, Hovorka, Nosatý, Súkeník a další.

J. Dobiáš mnohé rody i jednotlivce nalezl v nejstarších jihlavských městských knihách, které jsou téměř o století starší než ta pelhřimovská. Jejich zápisy jsou důkazem, že mnozí z měšťanů z Jihlavska přišli, ale stejně tak se jiní z Pelhřimova do Jihlavy časem vystěhovali. Mezi mnoha jmény je třeba upozornit na nejvýznamnějšího, jímž byl Heinczlinus de Pilgreims, bohatý zakladatel věhlasného jihlavského konšelského rodu Pilgramů či Pilgremerů. V tamní městské radě zasedal v letech 1345–1363 a po něm místo konšelů zaujali také čtyři z jeho pěti synů, a to Jeklin (od r. 1356), Rudolf (od r. 1359), Johannes a Martin (od r. 1361). Bratři Jeklin a Rudolf v prosinci 1373 dědičně zakoupili jihlavskou rychtu za 150 kop (tj. 9 000) grošů českých. Rodina ji pak držela nepřetržitě v několika generacích až do roku 1501.

Rada plnila ve městě nejen funkci správního úřadu, ale i městského soudu. Zasedala každý pracovní den dopoledne a v některých složitých případech znovu po obědě. Řídit chod města, dohlížet na místní obyvatele, na dodržování všech pravidel, na bezpečnost, trhy, zásobování potravinami i vodou, rozhodovat ve sporných i nesporných kauzách a čas od času i trestat přestupníky a provinilce byl náročný úkol. Zhostit se ho se ctí vyžadovalo nejen autoritu a pravomoc, ale především moudrost a rozvahu. Místní konšelé je museli nejen tehdy, ale i později mnohokrát prokázat.

Lenka Martínková, Filozofická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích