Snažíme se spolu běhat co nejvíce, říkají Markéta a David Valentovi

V seriálu rozhovorů s držiteli Cen města Pelhřimova jsme se posunuli ke kategorii sportovců. V ní si v lednu letošního roku cenu převzala rodina Valentova. Vzhledem k tomu, že ocenění jsou hned čtyři, věnujeme jim rozhovory ve dvou po sobě jdoucích vydáních. Dnes tento miniseriál začínáme povídáním s tou zkušenější polovinou rodiny, Markétou a Davidem, kteří jsou nadšenými běžci. 

Neodolám a začnu stejně jako v březnu roku 2020, kdy jsem dělal rozhovor s vaším synem Adamem. Tehdy jsem se ho na úvod zeptal, proč se člověk se jménem, které mají snad všichni v Pelhřimově spojené s cyklistikou, věnuje boxu. Proč vy běháte a nejezdíte na kole?
David Valenta (D. V.): Já jsem se cyklistice dříve věnoval. Sice jsem jako táta nebo bratr nezávodil, jezdil jsem jen rekreačně. Postupem času mě to ale přestalo bavit.
Markéta Valentová (M. V.): Odmala jsem se věnovala atletice, skákala jsem do výšky, občas jsem běhala překážky. K vytrvalostnímu běhání jsem se dostala až spolu 
s Davidem. Vzhledem k tomu, že se věnuji i triatlonům, tak na kolo občas usednu. Raději ale běhám, to přiznávám.

Kdo tedy z vaší dvojice má na svědomí, že se běhání věnujete a běháte společně?
D. V.: Myslím si, že já. Když jsem přestal jezdit na kole, tak jsem nějaký ten rok nedělal vůbec nic. Měl jsem nadváhu, vážil jsem kolem sto dvaceti kilo. To bylo před deseti lety. Rozhodl jsem se zhubnout 
a začít běhat, se tak nějak nabízelo. Všude jsem slyšel, že běh je k tomu nejlepší. Dodnes si pamatuji, jak jsem byl běhat poprvé. Běžel jsem asi pět kilometrů a bylo to strašné. Kdyby mi v tu chvíli někdo řekl, že za čtyři roky poběžím maraton, zaťukal bych si na čelo.

Markéto, vy jste se už tehdy přidala?
M. V.: Asi ano. Moc si to nevybavuji.
D. V.: Šla jsi tehdy běhat se mnou. A čekala jsi na mě. To si pamatuji moc dobře. (smích)

Přiznám se, že vaše výsledky na běžeckých soutěží sleduji. Častěji se ke mně dostávají vaše, Markéto. Jste ta lepší z vaší dvojice?
M. V.: Někdy. Občas jsem první v cíli já, jindy David. Když se „kousne“, tak mě předběhne. Hlavně na deseti kilometrech. Mně víc sedí pětka nebo pak delší tratě – půlmaraton či maraton.

Závodíte spolu? Hecujete se?
M. V.: Nečekáme na sebe, ale nehecujeme se.
D. V.: Říkáme si, že se nehecujeme, ale občas ano.

Chci se dobrat k tomu, kdo, když si spolu jdete zaběhat, určuje tempo, jakým se poběží?
D. V.: Většinou já, nebo se domluvíme, že poběžíme pomalu. Ale to běžím opravdu pomalu a Markéta chce přidat. (smích)

Popovídáte si při společném běhání?
D. V.: Dá se to. Když máme nastavené pomalejší tempo, tak se povídat dá.

Mohu vědět, o čem si povídáte? O počasí?
M. V.: O počasí zrovna ne. Třeba o práci. Když má jeden z nás po noční, tak řešíme, co se stalo, jaká byla služba.

Už jsme to nakousli, oba pracujete v nemocnici. To je režim směn, služeb. Vychází vám to často, že si jdete zaběhat společně?
D. V.: Občas je to trochu oříšek.
M. V.: Teď jsme spolu neběželi snad čtrnáct dnů. Pak ale jsou týdny, kdy spolu běháme takřka denně.
D. V.: Ale snažíme se spolu běhat co nejvíce.

Režim směn, nočních služeb, nepravidelný spánek asi není nic moc pro budování sportovní výkonnosti. Souhlasíte?
M. V.: Já nad tím takto nepřemýšlím. Třeba dnes jsem po noční a jdu si zaběhat. Myslím si, že mě to nijak neovlivňuje.
D. V.: Jít si zaběhat po noční problém není, ale když chce člověk systematicky na nějaký závod trénovat, je nepravidelný režim handicapem. Na druhou stranu mě má práce baví a měnit bych ji nechtěl.

Zmínili jsme sportovní výkonnost. Je pro vás, a neurazte se, prosím, už v pokročilejším sportovním věku ještě důležitá?
D. V.: Většina běžců i jiných sportovců vám řekne, že to dělají pro radost. Není to pravda. Každý to aspoň trochu pro výkonnost dělá. Každý chce běžet co nejrychleji.

Když to teď manžel řekl za vás, tak tu otázku trochu posunu a položím ji jinak. Jsou pro vás důležité medaile?
M. V.: Ano, jsou. Jedu na závody s tím, že chci medaili získat. Motivuje mě porážet soupeřky, dokazovat si, že na ně stačím, že jsem lepší.

Vystavujete si medaile?
M. V.: Mám je u rodičů. Vystavuje nám je otec. Mně i klukům.
D. V.: Já mám pár medailí na chatě, pár doma v krabici. Občas je vyndám a zavzpomínám si.

Dokážete vybrat jednu, která je pro vás nejcennější?
M. V.: Přiznám se, že podobnou otázku jsem čekala, takže jsem nad tím i přemýšlela, ale neumím na to odpovědět. Vážím si všech, za každou je schována spousta úsilí.
D. V.: Ani já nedokážu říci, která je má nejcennější. Krásný závod jsme nedávno běželi v Bratislavě, bylo tam deset a půl tisíce lidí. Té medaile si vážím, ale spíš proto, že to mám v živé paměti.
M. V.: V živé paměti mám stále Beskydskou sedmičku. Je to extrémní horský běh, který je kvůli náročnosti chvílemi spíše chůzí. Při něm jsem málem „umřela“, sáhla jsem si na úplné dno. Musím se tam ale vrátit, dala jsem si za cíl uběhnout závod za osmnáct hodin. To se mi napoprvé nepovedlo.

Kde jste si sáhl na dno vy?
D. V.: Já úplně všude. V každém závodě. Kolikrát se i v krátkém pětikilometrovém závodu dokážete zřídit tak, že nemůžete chodit. Záleží na zvoleném tempu.

Starší syn Adam boxuje, mladší Tadeáš hraje americký fotbal. Není vám líto, že se věnují jiným sportům než vy?
M. V.: Mně vůbec.
D. V.: I mně.
M. V.: Odmalička dostávali možnost si vybrat. Věnovali se tomu, co je zaujalo.
D. V.: Když Adam začal boxovat, mohli jsme mu to zakázat. Oba jsme zdravotníci, víme, co je krvácení do mozku, otřes mozku. Copak mu to ale můžeme zakázat, když z deseti zápasů deset vyhraje a baví ho to?

Co jste na Adamovu volbu říkala vy?
M. V.: Adam už předtím chodil na thajský box, kde ho to přestalo bavit. Říkal mi:  Mami, zavolej do Gauneru, já bych chtěl chodit na box. Napsala jsem Martinu Borkovi, který ho teď trénuje, ještě mám email někde schovaný.

Opravdu? Vy jako zdravotnice a matka jste syna poslala na box?
M. V.: Jo. (smích). Chtěl. Byla to jeho volba. Má právo sám si vybrat a věnovat 
se tomu, co ho baví. Popravdě, nepočítala jsem s tím, že u boxu vydrží. Myslela jsem si, že za měsíc skončí.

Tadeáše na americký fotbal jste také přihlásila?
M. V.: To ne. Tadeáš chodil na atletiku k Marcelu Brožovi a s jeho synem se začali zajímat o americký fotbal. Nejdříve si jen tak házeli šišatým míčem na hřišti u Stráže, potom se dostal do klubu v Jihlavě.

Vaši synové jsou teď ve svých sportech mistry republiky. Jste na ně pyšní?
M. V.: Jsme. Pyšní je to pravé slovo. Až se mi teď vlévají slzy do očí. Moc jim to přeji.

Jezdíte se dívat na jejich zápasy, turnaje?
M. V.: Tadeáš teď hraje v Praze, na zápasy ho vozíme. Adam nám to zakázal. 
D. V.: Já jsem byl jednou na jeho zápase v Jihlavě, ale už na ně nejezdím. Beru, že to Adam nechce. Může být pověrčivý a já si pak budu vyčítat, že prohrál kvůli mně.
M. V.: Přiznám se, že jeho zápasy bych vidět nechtěla. Nedělá mi to dobře. Nedívám se ani na záznamy po turnajích.

Použiji teď malý oslí můstek, abych se od vašich synů vrátil k běhání. Zeptám se tedy, který ze synů je lepším běžcem? 
M. V.: Tipla bych si, že na tom budou podobně.
D. V.: Oba na tom budou stoprocentně lépe než my. Deseti nebo pětikilometrovou trať by určitě zaběhli rychleji.
M. V.: Hlavně to nemáme jak zjistit. Běhat s námi nechodí.

Nikdy nechodili?
D. V.: Tak do patnácti chodili. Tadeášovi to vydrželo déle.
M. V.: Adam, když si jde zaběhat ve stejný čas jako já, tak se ptá, kam poběžím.
D. V.: Aby se nepotkali. (smích)

Když jste v lednu na pódiu přebírali Cenu města, řekla jste: „Pokud rozběháme alespoň jednoho člověka v Pelhřimově, tak nám cena bude patřit právem.“ Patří vám právem už teď?
M. V.: My jsme tuhle větu dali i na sociální sítě a strhlo to trochu lavinu. Hodně lidí nám pak psalo, že kvůli nám začali běhat.
D. V.: Máme v práci kolegyně, které začaly běhat. Jsme rádi, že se lidé inspirovali.

Kamil Vaněk