Šest desítek let v Záboji. Obohatilo mi to život, říká Antonín Blažek

Neuvěřitelných 64 let byl jeho hlas neodmyslitelnou součástí pelhřimovského sborového zpěvu. Antonín Blažek vstoupil do řad pěveckého sboru Záboj v roce 1962 a jako věrný člen v něm působil nepřetržitě až do února roku 2026. Za více než šest dekád zažil éru největší slávy sboru. „Člověk díky tomu prožil krásné chvíle a poznal spoustu míst a skvělých lidí,“ ohlíží se za svou bohatou hudební cestou muž, jehož životní rytmus po desetiletí určovaly pravidelné pondělní zkoušky.

Dokážete si vzpomenout na ten první moment, kdy jste si uvědomil, že vás zpěv baví a že vám to jde?
Pamatuji, že jsem zpíval už v obecné škole ve Chvojnově. Stál jsem tam na stupínku a zpíval. Do školy jsme to měli z Kojčic dva kilometry a chodili jsme je každý den pěšky. Ve třídě nás tehdy bývalo tak patnáct až dvacet.

Pokračoval jste se zpěvem i během dospívání, nebo přišla pauza?
Na střední škole v Pelhřimově jsme měli třídní sbor pod vedením pana učitele Stárky. Ale ten hlavní zlom přišel po vojně v roce 1962, kdy jsem nastoupil do podniku Oseva. Tam mě pan inženýr Hostovský přesvědčil, abych vstoupil do pěveckého sboru Záboj. Občas jsme totiž zpívali v práci, když se něco slavilo, a on v mém hlase slyšel potenciál.

Musel jste do Záboje dělat nějaké přijímací zkoušky?
Zkoušel mě tehdejší dirigent, pan řídící Sejk. Když jsem přišel poprvé, vzal mě ke klavíru a prozpívávali jsme jednotlivé rozsahy, aby věděl, kam mě zařadit. Nakonec mě určil do prvního tenoru a ten mi zůstal v podstatě dodnes.

Jak vypadal sbor v době, kdy jste do něj nastupoval?
To se s dneškem nedá srovnat. Tehdy nás bylo třicet členů a byli to jen samí muži. Měli jsme totiž samostatný mužský sbor. Postupem času se to samozřejmě měnilo, propojovali jsme se se ženským sborem, dělali společná vystoupení i s dětmi ze „Zábojáčku“.

Máte nějaký konkrétní hudební žánr nebo písně, které jsou vašemu srdci nejbližší?
Hodně mám rád lidovky, hlavně ty moravské. Na vojně jsem totiž sloužil s klukama z Velkých Pavlovic, takže písně jako „Když jsem šel z Hradišťa“ mi přirostly k srdci. Jinak ale zpíváme s manželkou úplně všechno. Ona zpívá moc pěkně, a i když v Záboji nebyla, protože jsme se starali o dvě malé dcery, zpěv nás provází celým životem.

Záboj se stal součástí i vašich důležitých životních milníků, je to tak?
Přesně tak. V roce 1963 jsme měli svatbu a Zábojáci nás tehdy na radnici v Pelhřimově neuvěřitelně překvapili. Přišli nám zazpívat „Květiny bílé po cestě“ od Antonína Dvořáka. Nikdo jsme to nečekali a oba jsme byli s manželkou hluboce dojatí. To byl takový jejich osobní vklad do našeho společného života.

Se sborem jste i hodně cestovali. Kam všude jste se díky zpěvu podíval?
Cestovali jsme opravdu hodně, hlavně po revoluci. Byli jsme v Chorvatsku, ve Švédsku, v Holandsku a asi pětkrát v západním Německu v Hungenu. Také jsme udržovali dlouholetou družbu s Dolním Kubínem na Oravě. Kromě toho jsem vypomáhal i jiným sborům, třeba píseckému sboru na zájezdu v Itálii, když potřebovali posílit tenory a basy.

Kdy jste se Zábojem vystupoval naposledy?
Aktivní členství jsem ukončil teprve letos v únoru. Poslední velké vystoupení jsem měl na Rybově mši, ale v posledních letech už jsem chodil spíš jen na zkoušky. Zdraví, už mi nedovoluje u zpívání dlouho stát. Ale v sboru doteď zpívala jedna z mých dcer, i když ta teď skončila se mnou. Řekla, že když už nejezdí děda, nebude ani ona.

Jak vidíte budoucnost sborového zpěvu? Mají dnes mladí lidé o tento druh potěšení zájem?
Připadá mi, že mladí mají dnes hrozně málo času. Nebo se jim možná nechce zpívat „zadarmo“. My jsme to dělali pro čistou radost a pro to přátelství mezi námi, což byl ten největší dar. Záboji bych moc přál, aby se našli nějací odvážní muži. Ženy jsou v tomhle aktivnější, ale bez mužských hlasů to není ono.

Co vám ty desítky let v Záboji do života daly?
Rozhodně mi to obohatilo život. Těšil jsem se na každou pondělní zkoušku i na každý zájezd. Člověk díky tomu prožil krásné chvíle a poznal spoustu míst a skvělých lidí. To pouto v kolektivu bylo vždycky výborné a to je věc, na kterou budu vždycky rád vzpomínat.

Iva Pacnerová