S poruchami chování dítěte by měli rodiče přijít co nejdříve, říká Zdeněk Martínek

PaedDr. Zdeněk Martínek je nositelem Skleněné medaile Kraje Vysočina za program prevence šikany, který je používán v celé republice, Ocenění Kraje Vysočina za dlouhodobou péči o problémovou mládež a za pár dnů mu bude předána Cena města Pelhřimova. V pedagogicko-psychologické poradně se věnuje dětem a dospívajícím s poruchami chování.

Jaký obor jste na vysoké škole vystudoval?
Studoval jsem na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity v Praze obor speciální pedagogika se zaměřením 
na etopedii (péče o děti s poruchami chování) a psychopedii (péče o děti s mentálním postižením). Studium jsem ukončil v roce 1989, nastoupil jsem na vojnu a po ní jsem pracoval v Domově mládeže a při tom jsem dálkově ukončil doktorandské studium v oborech sociální patologie a etopedie. V roce 1991 jsem nastoupil do poradny jako externí pracovník. Tam jsem zahájil diagnostiku a nápravu specifických poruch učení – dyslexie, dyskalkulie a další. O rok později jsem se stal trvalým zaměstnancem pedagogicko-psychologické poradny.

Věnoval jste se pořád poruchám učení?
Zpočátku ano, ale postupně jsem se začal specializovat na sociální patologii a začal se věnovat poruchám chování dětí.

Čím jsou poruchy chování charakteristické?
Jsou to děti, které nemají pevné hranice ve svém chování. Často se objevují děti s opozičním jednáním, souvisí to se záškoláctvím, sebepoškozováním, agresí a šikanou.

Proč vlastně k těmto poruchám dochází?
Málokdy jsou na vině endogenní poruchy, jako je například ADHD. Vliv na takové chování mají rodinné a školní prostředí, různé party. Souvisí s tím i užívání drog a dalších preparátů.

Nechá se takovým dětem pomoci?
Čím dříve přijdou, tím lépe. Prvním ukazatelem je to, když se dítě začne nějak nestandardně chovat - odmlouvá, je agresivní, ubližuje lidem a zvířatům. Když takové dítě přijde, tak nejdříve hovořím s jeho rodiči – probereme situaci od porodu až po současnost. Pak vyšetřím dítě – to jsou tři sezení a každé z nich trvá zhruba hodinu a půl. Potom se dohodneme, jak pokračovat dál. Dítě může docházet na terapeutická sezení, jejichž cílem je změna problémového chování. V naprosté většině případů je nezbytně nutná spolupráce s rodiči, v případě poruch chování se jedná vždy o komplexní problém a bez úzké spolupráce poradna – rodič a většinou i škola je změna chování dítěte svízelná. Nejhorší situace nastane v okamžiku, když rodiče spolupracovat odmítají. Někteří rodiče mají představu, že jedna návštěva u nás a pohovor s dítětem vše vyřeší. Tak to ale nefunguje. Náprava poruch chování je běh na dlouhou trať. Rodičům například řeknu, co by ve výchově měli změnit a oni trvají na tom, že své zvyky měnit nemohou a nebo nechtějí.

Můžete nějak vyčíslit úspěšnost práce a těmito dětmi?
Je to tak padesát na padesát. Jsou i případy, kdy doporučíme odebrání dítěte z rodiny. Rodiče by měli svým dětem nastavit jakési mantinely. Dle mého názoru musí  dítě od raného věku od svých rodičů dostávat jasné signály, co je přípustné a co ne, a pokud se dopustí nějakého přestupku, musí za to nést jasný následek. Pokud jasná pravidla a hranice ve výchově nefungují,  žije dítě v nejistotě což je jeden z nejhorších pocitů, které může prožívat – jsem přesvědčen o tom, že každá – i sebehorší jistota, je lepší než nejistota. Na nejistotu potom dítě reaguje různými obrannými mechanismy – agresivita, sebepoškozování, skluz k patologickým partám a podobně.

Má na poruchy chování vliv i škola?
Samozřejmě, například některé školy nepřipustí, že u nich existuje šikana. Obecně neexistuje v republice škola, kde by nebyl nějaký problém. A tyto problémy je třeba včas řešit. Na tomto místě je nutné zmínit, že s poruchami chování se stále častěji setkáváme již v mateřské škole. Otázkou je, proč se tato věková hranice posouvá směrem dolů. Opět musím zmínit, že i u takto malých dětí je primárně nezbytná spolupráce mateřské školy s rodiči.

Máte nějakou zpětnou vazbu od svých klientů?
Zažívám okamžiky, kdy ke mně přijdou bývalí klienti se svými potomky. A většina z nich mi řekne, že jdou 
za mnou, protože jsem jim v dětství pomohl. Mám také případy, že některé děti navrhovali do speciálních škol a dnes z nich jsou například lékaři, inženýři a dokonce učitelé. Z těchto bývalých klientů mám velikou radost – potěší to a dostávám signál, že moje práce má nějaký smysl.

Vy jste také autorem několika knih.
Napsal jsem čtyři knihy. První se týká poruch učení a další tři agrese, šikany a opět poruch chování.

Velmi často je vás vidět a slyšet ve sdělovacích prostředcích, kde vlastně také propagujete Pelhřimov.
V televizi a rozhlase vystoupím, když jsem o to požádán. Většinou se to týká nějakého problému s dětmi, který se týká mé profese. Jinak pořádám semináře po celé republice a na vyžádání přednáším na pedagogické fakultě. Během covidové pandemie jsem začal i s přednáškami po internetu, které trvají dodnes. Jsem takovým internetovým poradcem.

Jste otcem dvou synů, z nichž jeden kráčí ve vašich šlépějích.
Staršímu synovi je 33 let, mladšímu 27 let. A právě mladší vystudoval ten samý obor jako já a v naší poradně pracuje na částečný úvazek. Jinak je velkým sportovcem, zabývá se hlavně florbalem.

Případy, s nimiž se setkáváte, určitě zanechají nějakou stopu na vaší psychice. Jak se s tím vyrovnáváte?
Já mám trochu „nevýhodu“, že manželka je učitelka, takže jsme si dříve o tom spolu povídali a rozebírali to. 
V posledních letech jsme si dali stop. Už to neřešíme. Odreaguji se prací na zahradě, kde mám klid. Pokud mi slimáci nezlikvidují sadbu a část úrody, mám z takové práce radost. Obecně mám rád přírodu. Mým největším koníčkem je ale ochotnické divadlo. Členem divadelního spolku Rieger jsem od svých gymnaziálních studií.

Určitě máte i svou oblíbenou roli.
Tou je padouch Horác ze hry Limonádový Joe. Hrál jsem ho dvakrát v rozmezí třiceti let. Pak je to Dafné z Někdo to rád horké – tady nám hraní přerušila covidová pandemie a v září pak přišlo s rouškami méně diváků. Mohl bych jmenovat další, ale každá role je dobrá, i ta nejmenší v davu. Člověk se krásně odreaguje a v divadle máme dobrou partu.

Koncem ledna vám bude předána Cena města Pelhřimova. Máte z ní radost?
Samozřejmě mě to potěšilo. Vnímám to i v rovině pelhřimovských dětí, které obrazně prošly mýma rukama, 
a to vidím jako naplnění mé práce. Je to vlastně i ocenění práce celé naší poradny, kde je skvělý kolektiv. Bez svých kolegů bych tuto práci nemohl dělat, jsou pro mě velkou oporou.

Marie Steinhauserová