Chtěl dělat urgentní medicínu, říká František Bárta

Nositelem Ceny města Pelhřimova za rok 2025 je emeritní primář oddělení ARO pelhřimovské nemocnice MUDr. František Bárta. „Pracoval jsem zde 47 let, z toho 26 let jako primář,“ řekl mimo jiného v rozhovoru.

Kdy jste se rozhodl pro povolání lékaře?
Jsem rodák ze Včelničky, kde mám dodnes rodný dům a trávím tam veškerý volný čas. Vyrůstal jsem tedy na vesnici a řekl jsem si, že budu veterinářem. Na střední škole jsem se rozhodl na popud učitelky latiny a mého bratra, že zkusím medicínu. Rodiče byli nejprve proti, ale já jsem trval na svém a nastoupil na Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně.

Po studiích jste nastoupil do nemocnice v Pelhřimově?
Jako mladý lékař jsem samozřejmě chtěl být chirurgem a když jsem přišel do zdejší nemocnice, bylo volné místo jen na urologii a na ARO. Vybral jsem si ARO proto, že jsem chtěl dělat urgentní medicínu. Při nástupu mi primář Kubík řekl, že to nebudu mít lehké. Všechno jsem sledoval jako přihlížející a hned ten první den mého nástupu tam byla tři úmrtí. Já se vrátil domů a byl to pro mě docela silný zážitek. No, pak jsem si zvykl. Pracoval jsem zde 47 let, z toho 26 let jako primář.

Vzpomněl jste jméno Dr. Josefa Kubíka. Jak na něho vzpomínáte?
Pan primář Kubík byl skutečný odborník, který mě zasvětil do problematiky celého oboru. Rád na něho vzpomínám, na svou dobu byl opravdu vynikající lékař.

Můžete porovnat, jak se váš obor měnil během těch téměř padesáti let?
Nastoupil jsem na oddělení, které se nacházelo v upravených půdních prostorách a tehdy byl velký problém sehnat potřebné přístroje. Oslovovali jsme sponzory, aby nám pomohli. Spolupracovali jsme s Agrostrojem, Spojenými kartáčovnami a dalšími podniky v Pelhřimově. Sehnat peníze na nějaký zahraniční přístroj bylo velmi obtížné. Změnu znamenal rok 2004, kdy se vybudoval nový pavilón akutní medicíny, kam jsme se přestěhovali 
a už to bylo podle mých představ. Oddělení bylo vybaveno moderními přístroji. Bylo vybudováno moderní lůžkové resuscitační oddělení s dospávacím pokojem a nové moderně vybavené operační sály. Mohl jsem proto zavádět nové metody a postupy v daném oboru. Jezdil jsem na školení do fakultních nemocnic v Praze, Brně 
a Hradci Králové. ARO tím udávalo trend celé nemocnici. Naše metody a postupy se přenášely na jednotky intenzivní péče a na ostatní oddělení.

Dnes medicína na vyšší úrovni než když jste začínal.
Dnes se při operacích monitoruje řada životních funkcí – o pacientovi víme všechno. Dříve jsem měl jen fonendoskop přilepený na hrudníku operovaného pacienta a poslouchal jsem, jestli pacient dýchá. Neměli jsme monitory na sledování životních funkcí. Dnes je všechno moderně vybavené a můžeme se klidně porovnávat s klinikami – přístroje jsou stejné. Uspávání při operaci je bezpečné, protože existují nová moderní anestetika, která nedráždí dýchací cesty, pacienti nekašlou a nezvracejí. Anesteziolog musí posoudit typ operace, kdo ji provádí, jak dlouho bude trvat a pak se musí rozhodnout pro správný postup. Po operaci máme dospávací pokoj, kde pod dohledem zkušených zdravotních sester je pacient vyváděn z narkózy. Někdo potřebuje delší dobu, jiný to zvládne dříve a může být přeložen na oddělení.

Jak pacienty na sále uspáváte?
Úvod do celkové anestezie se provádí aplikací anestetika přímo do žíly pacienta a následně je připojen na narkotizační přístroj s monitorováním životních funkcí. Existují metody regionální anestezie do páteře se znecitlivěním dolní poloviny těla. To se využívá například při operacích kolene, kyčle a podobně. Pak jsou metody lokálního znecitlivění a pro kratší bolestivé výkony se využívá analgosedace.

Na vašem oddělení se ocitnou pacienti ve velmi vážném zdravotním stavu. Jak jste vnímal to, když jste jim pomohl vrátit se do života?
Dříve se na ARO přijímali pacienti ze všech oborů medicíny. Teď jsou to pacienti, kteří jsou přivezeni ZZS přímo 
z terénu, dále pacienti po komplikovaných operacích a po resuscitaci na odděleních celé nemocnice. V současnosti existují speciální traumacentra, kardiocentra kam se pacienti transportují přímo z terénu. Na našem oddělení se ocitají pacienti, kterým selhává jedna nebo více životních funkcí, které zde musíme podporovat nebo nahrazovat. Pokud pacient příznivě reaguje na medikaci a naši léčbu, má šanci se uzdravit a z toho máme samozřejmě radost. Existují však i opačné případy, které končí fatálně. V tomto případě je nám velmi nápomocná paliativní medicína.

Před několika lety jste odešel do důchodu, přesto stále pracujete  v nemocnici.
Jsem pracující senior se sníženým úvazkem a pomáhám hlavně na úseku anestezie na operačních sálech tři dny v týdnu.

Jste otcem dvou synů. Vydal se některý z nich ve vašich stopách?
Nevydal. Oni od dětství viděli, jak je to náročné povolání. Trávil jsem většinu času v nemocnici na ARU a na záchrance. Starost o fungování naší rodiny převzala manželka, za což jsem jí nesmírně vděčný. Synové to viděli 
a od medicíny je to odradilo. Starší syn vystudoval práva a ekonomii na MU v Brně a v současnosti pracuje ve finanční správě. Druhý syn vystudoval přírodovědu na MU v Brně a pracuje u zahraniční firmy, která dodává zdravotnické přístroje do laboratoří.

Říká se, že nejen prací živ je člověk. Máte také nějaké koníčky?
Mám tři hlavní koníčky. Prvním je včelaření - mám včely, které jsem zdědil po otci. Ve Včelničce na chalupě mám vybudovaný včelín. Ovšem nikdo mi s nimi nepomáhá, jen manželka při medování, synové k tomu zatím nedospěli. Druhým koníčkem je rybaření, to je moje záliba od dětských let, kdy jsem chodil v Kamenici nad Lipou 
do rybářského kroužku. Jsem v přírodě, pryč od lidí a odpočívám, nikam nechvátám. Rybařím také na chatě na Trnávce, manželka je moc ráda, když nic nepřinesu. V zimě se věnuji myslivosti. Na Vysoké škole veterinární v Brně jsem složil zkoušku z myslivosti. Jsem členem mysliveckého spolku, chodím na hony, krmím zvěř, stavím a opravuji posedy. Tuto zálibu po mě zdědil mladší syn, takže mám následovníka. Po čase mu předám zbraně a budu jen sváteční myslivec.

Koncem ledna jste dostal Cenu města Pelhřimova. Překvapilo vás to?
Ano, nečekal jsem to. Chci poděkovat za toto významné ocenění, kterého si velmi vážím a mám z něho velkou radost. Vnímám to jako ocenění mé dlouholeté pracovní činnosti v pelhřimovské nemocnici.

Marie Steinhauserová

Zobrazit další fotografie (1)