Raně barokní oltář: mistrovské dílo, které málem zmizelo

Zdi kostela sv. Bartoloměje ukrývají mimořádné umělecké dílo – raně barokní oltář, jeden z nejkrásnějších v naší republice. Dílo pořízené v roce 1663 je připisováno bezejmennému řezbáři z Bavorska. Na oltář, vysoký 13 metrů, široký 6 metrů a hluboký 2 metry, je použito smrkové a borové dřevo pokryté křídou, na kterou je položeno zlacení a stříbření. Na kovy je dále malováno barevnými lazurami. Sochy jsou řezané z lipového dřeva, zlacené, stříbřené a malované lazurami. Na vrcholu oltáře stojí Panna Maria Imaculata, obklopená sochami andělů, jeden drží ratolest, druhý prut s rybou. Ve výklenku uprostřed je socha sv. Bartoloměje, vlevo od něj stojí socha sv. Vojtěcha a vpravo sv. Prokopa. Na těchto třech sochách se ještě projevuje vliv doznívající gotiky. U paty oltáře jsou sochy sv. Víta vlevo a vpravo sv. Václava. Spodní část oltáře — menza, tabernákl a sochy sv. Barbory a sv. Kateřiny jsou barokní a přidané dodatečně k rozmnožení architektury oltáře před polovinou 18. století. Oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie má rozměry 2,5 x 3,5 metru, je datovaný rokem 1681 a podepsán iniciálami ACP. Traduje se, že autorem obrazu je Karel Škréta, ale ten zemřel již roku 1674. Je ovšem možné, že obraz vytvořil autor blízký jeho škole.

Chybělo však velmi málo, a tento nenahraditelný skvost mohl být ztracen. Roku 1892 došlo k události, která vyústila v odstranění oltáře z kostela. Dejme slovo očitému svědkovi dění, který vše podrobně popsal:

Listina vložená do oltáře na paměť věkům příštím u příležitosti znovupostavení oltáře v děkanském chrámu Páně sv. Bartoloměje v Pelhřimově.

„Příčiny, proč byl roku 1892 z děkanského kostela sv. Bartoloměje odstraněn krásný ranně barokní oltář byly:
1) Přehnaná neodůvodněná obava před spadnutím některé z obrovských soch prolezlých prý červotoči, což se při rozebírání ukázalo značně přehnáno
2) Nešťastný tehdejší směr, tak zvaný purismus, který z gotických chrámů odstraňoval velmi radikálně i velmi naivně vše „slohově nevhodné“. Typickým dokladem toho bylo odstranění barokového oltáře z gotického kněžiště hlavního kostela v Pelhřimově.

Odstranění oltáře stalo se usnesením obec. zastupitelstva za purkmistra Ant. Rosola a v celém obec. zastupitelstvu nenašel se muž, který by tuto vzácnou památku před odstraněním obhájil. Nový gotický oltář byl objednán u pražského řezbáře Krejčíka a stál 6000 zl. O jubilejní výstavě v Praze roku 1891 byl gotický oltář v průmyslovém paláci vystaven. Starý oltář po rozebrání uložen byl na půdě městského špýcharu 
a vydán tak pozvolné zkáze. (Sochy sv. Barbory a sv. Kateřiny byly přemístěny do kaple sv. Anny, tehdy plně funkční.)

Před postavením nového oltáře byla presbytéř malována malíři z Prahy, ale velmi nevhodně. Při malování pustý vandalismus „bestia triumfans“ dokonala tu své dílo tím, že na stropě byly rámy barokní kol fresek čtyř evangelistů stlučeny a fresky seškrabány. Při tonování presbytéře r. 1919 bylo po těchto freskách na stropě marně pátráno.

Starý oltář byl před odstraněním fotografován T. B. Žížalou a fotografie tato byla v Soupise památek historických a umělecký (politický okres Pelhřimov) reprodukována (1903) a roku 1911 v monografii „Pelhřimov“, kterou vydal Musejní spolek Pelhřimov.

Historie a úsilí o znovupostavení oltáře bylo vypsáno v časopise „Týdeník“ číslo 3, ročník I. v roce 1919.
Restaurování oltáře bylo zadáno na základě usnesení obec. zastupitelstva ze dne 13. května 1918 akad. sochaři. Bohumilu Bekovi na Horách Kutnách, který si oltář 2. května r. 1919 odvezl a téhož roku v říjnu ve 2 vagonech v 96 bednách a vážících 45 metr. centů zrestaurovaný, zlacený a polychromovaný zpět přivezl. Ku prováděné práci vyslal zemský památkový úřad z Prahy dvakráte do Kutné Hory znalce umělecké a sice dra Wagnera a dra Gutha.

Dle rozpočtu žádal akad. sochař Bek původně 21 000 korun, ale poněvadž se s restaurováním začalo až roku 1919 (o zhodnocení a vypracování rozpočtu žádal starosta František Fára již 9. listopadu 1917), žádal následkem zdražení potřeb a pracovních sil 25 000 korun. Později ukázaly se nutnými vícepráce, za něž žádal celkem 8 200 korun a za křídla pro 2 andělíčky 320 korun a 600 korun za scházející věci. Restaurace obrazu Nanebevzetí Panny Marie stála 600 korun a provedl ji akad. malíř prof. (Augustin) Vlček z Prahy. Okrouhlý náklad na znovupostavení oltáře bude obnášeti celkem asi 4 000 korun. V době, kdy následkem války ceny stouply až desateronásobně, nejsou požadované sumy přemrštěné.

Počátkem října 1919 bylo započato s odstraňováním oltáře Krejčíkova, který uložen byl na půdě měšťanských škol. Kupec se na týž nenašel (prodán v létě 1944 do Držkova u Navarova na Kolínsku za 40 000 K), ač inzerováno bylo i v polských časopisech.

Lešení pro tonování presbyteře postavil tesařský mistr Brož. Tonování provedl fra. arch. Pantaleon Mayor z řádu benediktinů Emauzských za 2 600 korun, práce zadána jemu, poněvadž místní malíři požadovali 
11 000 korun.

Při tonování bylo též pátráno na stropě i stěnách presbytéře po treskách a tyto skutečně nalezeny pod 7 vrstvami vápenného nátěru nad lunetovými okny malířem Františkem Kallušem, a sice v plochách původně orámovaných. O tomto vzácném objevu podána Musejním spolkem zpráva Zemskému památkovému úřadu v Praze; mezitím však z vlastního popudu přijel dr. Wagner a označil objevenou část freska za velmi cennou a napsal o tom odborné pojednání do čísla 28. Týdeníku. Restauraci fresek provedl akad. malíř a restaurátor Bohumil Číla z Prahy, který freska oživil, fixoval a zrestauroval. Práci tu dokončil 25. října 1919. Fresky orámovány plochými maltovými rámy.

Budiž zde podotknuto, že nic na freskách nebylo doplňováno, pouze na hlavu levé světice na pravé straně (postava držící červenou nit), které byla hlava až po čelo přimalována vzhledem k tomu, že zbožný lid by příkře posuzoval světici bez hlavy.

Za zrestaurování fresek bylo malíři Čílovi vyplaceno 2 200 korun a malíři Kallušovi za velmi namáhavé odstraňování vápenných vrstev 700 korun. Při tonování presbytéře byla žulová žebra klenby, svorníky a konsole zbaveny vápenného nátěru až 9násobného. Na svorníku blíže ku chrámové lodi byla objevena vytesaná kamenická značka vedlejší.

Bylo úmyslem, aby v památný den československého národa dne 28. října 1919 byl oltář a chrám Páně odevzdán svému účelu, ale pro značné překážky nebylo toho možno, a proto alespoň v tento den vkládáme do oltáře tuto listinu, kterou složil prof. Jan Fried, jednatel Musejního spolku. Stalo se tak léta Páně 1919, když byla oslavována památka provolání samostatné republiky Československé, jejíž prvním zasloužilým presidentem byl prof. Dr. T. G. Masaryk, starostou města Pelhřimova advokát dr. Ant. Linhart, okres. správcem politickým D. Zelinka, děkanem městským Fr. B. Vaněk.

V král. městě Pelhřimově dne 28. října 1919“

Bohumil Bek odvedl svoji práci, jak nejlépe dovedl, v době po skončení války, kdy lidé umírali hladem a vládl nedostatek a drahota, nebylo ovšem možné, aby používal takové materiály, jaké byly potřeba. Z toho důvodu nahrazoval drahé kovy – zlato metalem a stříbro hliníkem. Také původní polychromie byla z velké části odstraněna a nová provedena v olejové technice. Byla také použitá jiná barevnost, např. původní černá barva oltářní architektury, která imitovala ebenové dřevo, byla zaměněna za šedozelené mramorování. Tyto nepůvodní a nekvalitní materiály měly sklony k degradaci a oltář ztrácel svou barevnost a honosnost. Proto bylo při restaurátorských pracích, které provedl v letech 2002-2006 restaurátor Jaroslav Benda, přikročeno k odstranění všech přemaleb a pozdějších úprav.

Komise svolaná v roce 2001 zjistila, že oltář je v havarijním stavu. Nebylo divu, od poslední renovace uplynulo bezmála sto let. Samotné rozebrání 4 a půl tuny vážícího oltáře bylo velmi náročné, architektura byla zasažena červotočem, na některých místech bylo dřevo zcela destruováno a bylo nutné jej nahradit. Podobně některé řezbářské prvky na sochách bylo potřeba doplnit, protože původní části už nebyly opravitelné. Očištěna a opravena byla také zděná menza oltáře.

Sondami bylo zjištěno, že se na mnoha místech dochovala původní polychromie. Za použití boloňské křídy, plátkového zlata a stříbra a barevných lazur bylo proto možné oltáři vrátit podobu, kterou měl v době svého vzniku. Obnovena byla také vzácná polychromie mramoru se zlatým žilkováním, technika velmi ojedinělá. 
Také oltářní obraz prošel náročnou obnovou, bylo nutné jej očistit, sejmout starý zoxidovaný, tmavý lak a odkrýt původní malbu. Ta poté musela být vytmelena a zajištěna papírovými přelepy před rentoaláží na včelí vosk s pryskyřicí. (Rentoaláž je technika restaurace, při které se poškozený obraz na původním plátně nažehlí na nové, pevnější plátno pomocí speciálních pojiv, jako jsou vosky nebo moderní lepidla.)

Na závěr byla malba zajištěna ochrannou vrstvou damarovoskové směsi. A pak už zbývala maličkost…. Osadit oltář v celé jeho obnovené kráse zpět na jeho místo v kostele sv. Bartoloměje. Tato maličkost samozřejmě vyžadovala preciznost, dokonalou souhru všech, kdo se na této mimořádně fyzicky náročné operaci podíleli.

Ta námaha stála za to.

PhDr. Miroslava Kvášová, Muzeum Vysočiny Pelhřimov

Zobrazit další fotografie (4)