Práce v sociální službách mě naplňuje, říká Martina Malá

Do sociálních služeb nastoupila před třiceti lety úplnou náhodou, dnes si ale profesní život bez pomoci druhým nedokáže představit. „Stáří je pro statečné. Dokud je člověk schopný udělat si základní věci, je to skvělé, ale když nastoupí nemoci, je to velmi těžké,“ říká zkušená pečovatelka Martina Malá, která letos získala Cenu města Pelhřimova v kategorii Srdce pro druhé. Během své letité praxe prošla službou pod správou nemocnice i města a dnes působí pod hlavičkou pelhřimovského Domova pro seniory. Ve své práci se denně setkává s lidskými osudy, úsměvnými historkami i náročností odcházení a jak sama přiznává, každý den v této profesi přináší něco nového.

Sociálním službám se věnujete už od školy. Co vás k této profesi přivedlo?
Vystudovala jsem tříletou rodinnou školu v Kamenici nad Lipou. Bylo to v éře, kdy tyto obory teprve začínaly a získaly jsme tam velmi všeobecný základ. Měly jsme sice praxi v domovech důchodců, ale také jsme pracovaly v kuchyni nebo šily. O práci se staršími klienty jsem nesnila, neměla jsem představu o budoucím povolání. 
K samotné profesi pečovatelky mě pak přivedla vlastně úplná náhoda. Čerstvě po škole jsem neměla práci a volala mi kamarádka, která pečovatelku dělala, jestli bych to nechtěla zkusit. Moc se mi tehdy nechtělo, ale řekla jsem si, že než si seženu něco jiného, tak nastoupím. Asi jsem nic lepšího nehledala a nenašla. Ta práce mě zkrátka chytla a baví mě dodnes, takže ji dělám už třicet let.

Za ta léta se péče jistě hodně změnila. Vzpomínáte si ještě na své první klienty?
Je překvapivé, že na některé klienty z dřívějška vzpomínám víc než na ty, ke kterým jsme chodily třeba před šesti lety. Dodnes mi utkvěly v paměti tři paní. Dříve byla péče nastavená trochu jinak, byla více na přátelské linii. K jedné klientce jsme například chodily odpoledne uklízet, ale součástí toho bylo dojít koupit zákusek a čerstvý týdeník. Když bylo uklizeno, sedly jsme si ve svátečním pokoji, udělaly kávu a četly noviny. Dnes je spousta věcí lepších, ale systém se změnil. Máme mobilní aplikaci, u klienta zapneme stopky a měří se čas, který tam strávíme. Dříve se dělaly takzvané úkony a neřešilo se, jestli jsme tam třicet, nebo čtyřicet minut.

Co všechno vaše práce dnes obnáší? Proměnili se i samotní senioři?
Naše práce je pestrá. Klientům chodíme nakupovat, uklízíme, doprovázíme je k lékařům nebo na úřady, chodíme s nimi na procházky a zajišťujeme osobní hygienu. Zkrátka děláme všechno pro to, aby mohli zůstat ve své domácnosti co nejdéle. Myslím, že dnešní klienti mají jiný rozhled a občas i jiné nároky. Dříve byli lidé možná skromnější, brali nás více jako součást rodiny. Dnes to občas berou čistě tak, že přišla služba a udělá, co má. I dnes se ale samozřejmě najde spousta klientů, ke kterým víc přilnete.

Zůstávají klienti raději doma, než aby šli do domova pro seniory?
Myslím si, že ano. Když jsou doma ve svém prostředí, mají tam své zázemí, znají to tam, je to pro ně mnohem lepší. Snažíme se je v tom podporovat. Je ale pravda, že někdo naopak vyhledává společnost a do domova důchodců chce. Velkou roli v tom hraje také rodina. Většina rodin se dnes velmi snaží pomáhat a fungovat, bez nich by to často nešlo, protože naše péče funguje jen od sedmi do sedmi a noci už musí zajistit oni. Máme třeba klientku, které je přes sto let, má stále jasnou mysl a zajímá se o dění kolem sebe. Právě tam funguje celá rodina naprosto ukázkově.

Péče o seniory je ale fyzicky i psychicky náročná. S čím se v praxi potýkáte nejvíce?
Nejnáročnější je, když klienti, ke kterým chodíte léta a znáte je i jejich rodiny, začnou postupně scházet. Často u nich zůstáváme až do posledních dnů ve spolupráci s paliativní péčí. Psychicky velmi vyčerpávající je také práce s klienty trpícími demencí, kterých bohužel rapidně přibývá. A fyzicky je pochopitelně nejtěžší péče o lidi plně upoutané na lůžko, kdy musíte člověka denně polohovat a převlékat.

Zmínila jste přibývající případy demence. Vybavíte si své první setkání s touto nemocí?
Když jsem se s tím setkala poprvé, vlastně jsem vůbec nevěděla, o co jde. Byla jsem u jedné paní, která mi neustále vyprávěla, že za ní večer chodí cizí paní a povídá si s ní. Nechápala jsem to. Pak mi řekla: „Pojďte se podívat.“ Stoupla jsem si za skříň, ona pustila televizi a čekaly jsme. Byla to doba, kdy ještě program uváděly televizní hlasatelky. Jakmile se hlasatelka objevila na obrazovce, klientka na mě volala: „Vidíte ji?“ Bylo to úsměvné, ale zároveň hluboce smutné, když člověk zjistí, že paměť a mysl už člověku přestávají sloužit tak jako dřív.

Vaše práce vám dává každodenní pohled na stáří. Změnilo to váš vlastní přístup k životu?
Určitě. Koukám na ten konec života trochu jinak. Kolikrát si říkám, co bych jednou chtěla a co už rozhodně ne. Kdyby o mě jednou pečovala podobná služba, asi na ni budu koukat dost kriticky, protože přesně vím, co to obnáší. Získala jsem i takovou profesní deformaci, že když někam přijdu, hned vidím, kde by mělo být madlo nebo protiskluzová podložka. Víte, stáří je pro statečné. Dokud je člověk schopný udělat si základní věci, je to super, ale když nastoupí nemoci, je to velmi těžké.

Mají mladí lidé o práci v sociálních službách zájem? Vidíte v nich budoucnost oboru?
Dnes má mládež trochu jiné představy, už jen z finančního hlediska je to asi úplně nenadchne. Přesto si myslím, že se vždycky někdo najde a strach o budoucnost oboru nemám. Máme tu třeba dvacetiletou kolegyni. Některé kolegyně se zpočátku divily, co tu takové mládí bude dělat, ale já jim vždycky připomínám sebe. Sama jsem nastupovala v sedmnácti letech a byla jsem úplná začátečnice. Nic jsem nevěděla a všechno mě tu museli naučit. A podívejte se – vydržela jsem třicet let. Věk zkrátka není překážkou.

Nelitujete tedy ani po třiceti letech, že jste tehdy onu nabídku od kamarádky přijala?
Asi ne. Měnit bych nechtěla. Zůstala jsem tu nejen díky skvělým kolegyním, ale především díky samotným klientům. Každý člověk je jiný, každý den přinese něco nového, takže to není žádná stereotypní rutina. Ta práce mě neustále naplňuje a baví. Kdyby tomu tak nebylo, určitě bych u ní tak dlouho nevydržela.

Iva Pacnerová