Poutní místa Pelhřimova a okolí a jejich osudy

Poutě, často spojené s procesím, bývaly vrcholným projevem lidové barokní zbožnosti. V pobělohorském období, v barokní době se v Pelhřimově a jeho okolí nacházelo několik posvátných míst, kam každoročně v daných termínech proudily davy věřících. Lidé zde ve slavnostní atmosféře společně posvětili důležité svátky spojené s mnoha postavami křesťanského panteonu. Nicméně i bohulibá a chvályhodná aktivita podléhala tak povrchnímu vlivu, jaký představuje dobová „móda“.

Nejstarším, všeobecně oblíbeným a preferovaným poutním místem celého Pelhřimovska a jeho přilehlého okolí se již na přelomu 16. a 17. století stal vrchol Křemešníku. Podle starobylé legendy zde založil kolem r. 1555 dřevěnou poutní kapli ke cti Nejsvětější Trojice Boží pelhřimovský měšťan Matouš Chejstovský, kterého modlitby k ní ochránily, když se nedaleko těchto míst dostal do život ohrožující situace. Krátce po skončení třicetileté války (1618–1648) a po jednom z nejničivějších požárů v dějinách města (léto 1646) se pelhřimovský magistrát jako patronátní úřad rozhodl obnovit a zušlechtit chátrající objekt na nejvyšším vrcholu svého panství. Základní kámen nového svatostánku posvětil tehdejší želivský opat Mikuláš Norbert Amoenus z Amelunxenu 24. září 1651. Po roce byla stavba malého kamenného kostelíku dokončena a jeho slavnostního svěcení se 22. září 1652 osobně ujal sám pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch kardinál Harrach. Podle místních pověstí se ze svého nedalekého zámečku v Novém Rychnově tu a tam vydával v modlitbách na Křemešník pěšky (snad aby si v zdejší nádherné přírodě vyčistil hlavu od starostí, kterých rozhodně neměl málo).

V příštích desetiletích a staletích se křemešnický kostel stal vlajkovou lodí, která před veřejností prezentovala péči a starostlivost pelhřimovského patronátu o duchovní vyžití jeho poddaných a všech věřících vůbec. Malý kamenný kostelík ale brzy přestal stačit náporu věřících přicházejících i ze značné dálky, často zpoza česko-moravské zemské hranice (z Jihlavy a okolí). V polovině 18. století proto musel být chrám zvětšen a přestavěn do své nynější majestátní podoby s unikátním trojbokým oltářem uvnitř a s rozlehlými ambity s kaplemi poskytujícími ve zdejším proměnlivém počasí poutníkům úkryt před jeho rozmary. Svěcení se v létě 1752 ujal tehdejší pražský světící biskup Antonín Jan Václav Vokoun z Vokounova. Na této grandiózní vrcholně barokní přestavbě měli jednu z největších zásluh jako její iniciátoři a do určité míry investoři pelhřimovští městští děkani Jáchym Václav Unger z Raabu a zejména Václav Jan Antonín Mrázek rodilý z pelhřimovského konšelského rodu. O chrám z povzdáli pečovali i poté, co se krátce po sobě stali sídelními kanovníky na Vyšehradě, a na Křemešník každý z nich pamatoval jistou částkou i ve své závěti. Zbožné dary věřících pro místní záduší z tohoto chrámu brzy učinily jeden z nejlépe dotovaných kostelů na celém pelhřimovském panství. Díky všeobecné oblibě unikl zrušení v době reforem Josefa II. Na počátku 20. století mu popularitu zajistil děkan František Bernard Vaněk, jehož oceňovaný román Na krásné samotě oslavil toto místo i zdejší kraj. Po krátkém intermezzu v době komunistické diktatury, kdy upadl v nemilost jako všechna zbožná místa, je kostel Nejsvětější Trojice Boží perlou zdejší krajiny a velmi významným duchovním místem dodnes.

Ne každé z barokních poutních míst mělo stejně radostný osud. Jedním z příkladů ve své době mimořádně oblíbeného poutního místa, které však málem nepřečkalo dobu své slávy, je kaple Kalvárie, správně kaple Božího hrobu. Nejstarší zprávy o ní jsou spojeny se jménem pelhřimovské konšelské rodiny. Založil ji r. 1671 tehdejší primas Jan Křtitel Blažejovský se svou manželkou Dorotou a vystavěli ji po vzoru obdobných kaplí bez věže připomínajících slavný chrám v Jeruzalémě. Krátce po dokončení se k ní konávala procesí a poutě v postním a velikonočním období. R. 1719–1720 ji zakladatelova dcera Eva provdaná za zámožného konšela Matěje Altenhofera společně se svým chotěm dala opravit. I přes sliby dědiců a městské rady o pravidelné údržbě se po polovině 18. století muselo přikročit k celkové přestavbě a zvětšení kostelíka do podoby, jakou na své vedutě z r. 1811 zachytil Vojtěch Benedikt Juhn (na titulní fotografii). V r. 1783 byla kaple zrušena a uzavřena. R. 1788 ji ve veřejné dražbě vykoupil bývalý jezuita a místní měšťanský syn P. Leopold Petrovic, který se zavázal, že ji bude udržovat. Bohužel během 19. století zchátrala po zásahu bleskem a malém požáru natolik, že musela být stržena. Její dnešní podoba je zcela jiná, novogotická. Zásluha o její obnovu v r. 1883 připadla městskému děkanovi Vojtěchovi Holému. Poslední velké revitalizace se jí dostalo v nedávné době.

Jiným příkladem je kaple Sedmibolestné Panny Marie, která byla rovněž soukromého založení. Vyrostla v místech starobylých božích muk vystavěných r. 1658 v tzv. Šimanovské zahradě na břehu dnes již zaniklého rybníka Psince (dnes je tu autobusové nádraží). Božím mukám začaly být připisovány zázračné léčivé účinky a pravidelně k nim přicházeli poutníci ze širokého okolí. V městské knize je uvedeno, že každý nový majitel zahrady je povinen tento „sloup“ udržovat a chránit. V letech 1710–1712 kolem zázračných božích muk (zakomponovaných do oltáře) vyrostla vrcholně barokní stavba malého chrámu zasvěceného Sedmibolestné Matce Boží. Stavebníkem byl pelhřimovský primas Tobiáš Josef Gretzl s manželkou Eufrosinou Veronikou. V kryptě pod kaplí byla pro ně 
a jejich dědice vybudována rodinná hrobka.

Kaple stála na návrší za městem. V jejím přilehlém okolí byly vybudovány ambity pro poutníky s nárožní kapličkou sv. Floriána, a směrem od města k ní vedlo dlouhé stromořadí u kostelíka zakončené krytým schodištěm. Objekt se stal nejen výraznou dominantou, kterou v celé její kráse zachytila Venztova veduta z r. 1809, ale také velmi oblíbeným a často obdarovávaným poutním místem, zejména v době všech mariánských svátků. Za josefínských reforem bylo sice poutní místo zrušeno, ale ke kostelu byl od sv. Víta přenesen městský hřbitov, který se zde nacházel až do počátku 20. století. Kaple stojí dodnes, i když zbavena části ambitů, 
a v užívání ji má pravoslavná církev.

Pravidelná procesí spojená s pobožnostmi konanými na místě a často i velké poutní slavnosti spojené s výročím posvěcení objektu se však v barokní době uskutečňovaly i u dalších kaplí a kapliček. K takovým místům v blízkém okolí Pelhřimova patřil hřbitovní kostel sv. Jana Křtitele ve Starém Pelhřimově (přestavěný děkanem Mrázkem v l. 1742–1743), dnes již neexistující hřbitovní kostel Božího Těla při cestě ke Skrýšovu a Rynárci (r. 1677 obnovený císařským rychtářem a bývalým primasem Janem Cypriánem Eusebiem, r. 1692 zvětšený a upravený primasem Matějem Mauriciem Klokotským), ale také nevelká kaple Proměnění Páně nebo též sv. Anny v tzv. humpoleckých vrších (zbudovaná r. 1700 bratry Klokotskými: konšelem Samuelem a primasem Matějem Mauriciem), kaple sv. Floriána nedaleko rybníka Stráže nebo kaple sv. Mikuláše u cesty vedoucí do Vlásenice a směrem k Nové Cerekvi. Všechny tyto posvátné objekty tvořily kolem starobylého královského města jakýsi ochranný prstenec, který mu měl v očích jejich hluboce věřících barokních zakladatelů a soudobých i budoucích ctitelů zajistit nejvyšší ochranu, bezpečí, prosperitu a skvělou budoucnost.

Lenka Martínková, Filozofická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích,
foto: archiv Muzea Vysočiny Pelhřimov