Emil Šprongl ve víru událostí dvacátého století

Táborský rodák Emil Šprongl (* 10. října 1883) prožil více než pět desetiletí v Pelhřimově, kde působil jako tiskař a knihkupec. V červnu 1911 odkoupil zavedený tiskařský závod s knihkupectvím od Rudolfa Ruppa (1850–1937). Ujímal se ho jako solidně vyškolený absolvent několika kurzů včetně typografického. Praktické zkušenosti získal v pražských knihtiskárnách. Odvážný podnikatel postupně inovoval závod: vybudoval důstojný knihkupecký obchod na náměstí čp. 33 a tiskárnu s moderními stroji (čp. 541), pokoušel se založit pobočky v nedalekém okolí (Humpolec, Pacov). Mezi jeho záliby patřilo výtvarné umění, ochotnické divadlo a turistika.

Jestliže pro R. Ruppa bylo vydávání knih spíše okrajovou záležitostí, k níž se odhodlal vzhledem k okolnostem, tak jeho nástupce E. Šprongla vedl zájem o knihu k riskantnějším krokům a investicím. Po první světové válce začal tisknout a vydávat nepolitický Týdeník z Českomoravské vysočiny.

V letech 1919–1945 vyšlo 27 ročníků, které nejen že sledovaly aktuální dění, ale měly i bohatou vlastivědnou náplň. Stejně jako jeho předchůdce tiskl homiletický časopis Kazatelna (vydávaný místním děkanem Františkem Bernardem Vaňkem jako inspirace pro kazatelskou činnost duchovních) a jeho přílohy, rovněž zajišťoval tisk různých příležitostných publikací (výročních zpráv škol, spolkových tiskovin, propagačních brožur). Postupně se stával především vydavatelem vlastivědné literatury svého regionu. Její autoři pocházeli zpravidla z okruhu Týdeníku a Vlastivědného sborníku českého jihovýchodu. Usiloval o kvalitní tisk a co nejvyšší grafickou úroveň tiskovin. Podílel na vydání zhruba stovky knižních titulů. Podpořil publikování duchovní literatury, prózy a poezie, vlastivědných statí (např. edice Vyznání, Knižnice Českomoravské vysočiny).

Nejúspěšnějším titulem Špronglova nakladatelství se stal román F. B. Vaňka Na krásné samotě (1938), který původně vycházel na pokračování v Týdeníku pod názvem Pan řídící Zahálka, zachycující atmosféru poutního místa Křemešník. Díky pelhřimovskému nakladateli vyšly původní verše a próza místních literátů (např. Stanislava Augusty, Libuše Pamětnické, Marie Pernicové nebo Karla B. Tomáška) či stati vlastivědných badatelů (Gustav Erhart, Karel Polesný, Tomáš Zapletal).

Špronglovi se podařilo udržet prosperující podnik rovněž v letech 1939–1945, ovšem za cenu jistých ústupků německé moci. Ihned po osvobození v květnu 1945 byl zajištěn a obviněn z kolaborace. Nejvíce mu přitížily jeho přátelské vztahy s proněmeckým redaktorem týdeníku Rudolfem Liebscherem a jeho manželkou Kateřinou, která se hlásila k německé národnosti. Na Špronglovo nakladatelství byla uvalena národní správa. Šprongl byl vyloučen ze Svazu českých knihkupců a nakladatelů a posléze odsouzen podle tzv. malého dekretu ke dvěma měsícům vězení a peněžitému trestu. Ačkoliv v procesu se za Šprongla jednoznačně postavili jeho zaměstnanci i řada „jeho“ někdejších autorů,  definitivní rozsudek potvrdil provinění proti národní cti. Tiskárnu mohl sice převést na synovce, ale brzy přihlížel jejímu znárodnění. V 50. letech živořil a zemřel na hranici chudoby, téměř zapomenut v Pelhřimově 30. srpna 1958.

Ukázka z textu vlastní obhajoby E. Šprongla po květnu 1945:
„Co jsem za okupace musil dělat, nucen k tomu svým povoláním a prostředím, bylo pro mne nanejvýš trapné. V duši jsem s tím nesouhlasil a přirozeně také nemohl, byl jsem s tím ve stálém rozporu. Vědomě, s vlastním úmyslem jsem však neučinil ničeho proti českému zájmu. Své protiněmecké smýšlení jsem musil obezřetně skrývat a utajovat, bohužel všude, i před veřejností, z níž vyšlo proti mně za okupace dvojí udání u německých úřadů, s nemalými potížemi pro můj podnik a nebezpečím pro mě a mé zaměstnance.

V tomto udání z české strany byla hlavní příčina k nanejvýš opatrnému chování a k nedůvěře, bohužel, i k českým lidem… Připouštím, že tato opatrnost mohla se jeviti navenek jako loyalita…, ale uváží-li se činy, jež jsem v té době konal a vykonal ve prospěch naší české věci a našich českých lidí, bude mi uvěřeno a bude zajisté uznáno, že moje aktivní česká práce převážila i v této pohnuté době chyby, jež jsou mi dnes kladeny za vinu. …

Při vyviňovacích důvodech kladou oba, velký i malý dekret, důraz na to, aby obviněný prokázal, že i přes své pochybení za okupace vyvinul takovou činnost na místě, kam byl národem postaven, jež by se dala hodnotit jako skutečný přínos pro znovuosvobození vlasti a vzkříšení národa po kterékoliv stránce jeho národní existence.
Byl jsem postaven národem na místo, jež beze sporu je místem nejexponovanějším – tj. tisk, noviny, kniha. Každé jiné povolání připouští dvojí činnost, tajnou a zjevnou, bez velkého rizika. Nikoliv ale tisk, noviny, kniha. Ty nemohou mít dvojí tvář, protože taková nebezpečná hra mohla být a skutečně mnou byla projevována jen výjimečně, nikoliv trvale, nechtěl-li jsem dopustit po způsobu jiných sta a sta podniků, aby moji zaměstnanci se mnou skončili v koncentračních mučírnách a jejich rodiny byly též tím zničeny. Nestál jsem tu sám bez odpovědnosti, moje odpovědnost byla násobena každým mým zaměstnancem a jejich rodinami a mimo to perzekuce takového podniku v Pelhřimově měla by jistě za následek i perzekuci význačných lidí na Pelhřimovsku, zejména učitelstva a všech dopisovatelů Týdeníku. Je přece jasné, že zatčení mé a mých spolupracovníků následovala by ihned domovní prohlídka, zabavení celého archivu tiskárny a Týdeníku a zatýkání všech, kteří za všecka ta léta trvání Týdeníku se ve všech článcích nějak pravdivě dotkli pyšného sebevědomí hloupých, ale nesmírně mstivých nacistů. Před takovou odpovědností jsem stál…  Proto jsem musil vynaložit všechen svůj um a všecko své snažení k tomu, abych zabránil zabavení našeho archivu, uzavření tiskárny a odvezení mne a poslání zaměstnanců na práci do německého otroctví...

Prosím, aby bylo uváženo, že tato moje odpovědnost byla mimořádně veliká a že této veliké odpovědnosti odpovídal také tak veliký teror a nátlak, jaký na knihtiskaře a nakladatele a na spolupracovníky dovedli a měli moc a sílu Němci vyvinout.

Vážení pánové, mám obavu, že není vám všem známo, jakým způsobem se tento teror uplatňoval např. vůči Týdeníku a vůči naší tiskárně za okupace. Jen příkladmo uvedu, že jsme dostávali předem připravené články s podpisem autorů a také i s příkazem, jakým písmem má být vytištěn a na kterém místě, dále nepodepsané články, které musil redaktor podepsat vlastním jménem, ač s tím rozhodně nesouhlasil, byl s tím jako všichni dobří Češi v úplném odporu a neměl na celém autorství takového článku třeba ani čárky…“

PhDr. Hana Kábová, Ph.D., Masarykův ústav a Archiv AV ČR, fotografie pocházejí ze sbírek Muzea Vysočiny Pelhřimov

Zobrazit další fotografie (1)