Pelhřimovští děkanové z barokní doby a jejich veřejné působení

Od husitské epochy (1419-1434) až do doby krátce po skončení třicetileté války (1618-1648) bývalo v Pelhřimově zvykem, že městská obec prostřednictvím městské rady pečovala o všechny zádušní instituce ve městě, tedy 
o špitál, školu a také o hřbitov, faru a všechny místní kostely. Na správce farnosti se tudíž pohlíželo jako na zaměstnance obce, s nímž rada uzavírala při každé změně duchovního smlouvu o pracích, které bude tento kněz pro místní farníky konat, a také o odměně, která mu za to bude náležet od obce jakožto patronátu. V době před Bílou horou to byla běžná praxe takřka ve všech nekatolických náboženských obcích, a tudíž i pelhřimovský pastor, jak ukazují smlouvy vložené do nejstarší městské knihy, skutečně byl v pozici obecního zaměstnance. 
V druhé čtvrtině 17. století se však poměry v zemi a ve společnosti začaly radikálně měnit. Rekatolizace, která 
do roku 1627 v Pelhřimově proběhla, znamenala významnou proměnu v postavení městského děkana. Jakožto katolický kněz se stal příslušníkem prvního stavu v zemi – stavu duchovního. Stále více neudržitelnými se proto jevily dosavadní poměry, kdy byl děkan hmotně, finančně a existenčně závislý na obci, která v letech husitské revoluce převzala do svých rukou všechen církevní i zádušní majetek a po povýšení Pelhřimova na královské město (1596) se stala regulérním patronátním úřadem všech církevních a zádušních ústavů na pelhřimovském panství.

Po Bílé hoře sice bylo obci od panovníka patronátní právo dočasně odebráno a svěřeno pražskému arcibiskupovi, ale už r. 1675 je i s potvrzením všech starších výsad a práv obdržela zpět od císaře Leopolda I. Právě na postavení městských děkanů z let 1675–1760, tedy do doby před počátkem tereziánsko-josefinských zásahů do církevní správy, je možné velmi dobře ukázat, jak se v čase měnilo nejen jejich postavení vůči patronátu královského města, ale i jejich veřejné působení a společenský vliv.

Po děkanech z konce 17. století P. Danielu Petru Markrabovi a P. Janu Alexiovi Prentzovi, které v obci stále ještě brali spíš jako privilegované zaměstnance než partnery městské rady, se na počátku 18. století s vrcholícím obdobím baroka stal správcem místní fary P. Daniel Tadeáš Slavík. S ním se na děkanství dostala významná osobnost vzdělaného a ambiciózního muže, který pocházel ze svobodné měšťanské rodiny z královského města Tábora. Pelhřimov pro něho byl pouze stupínkem v církevní kariéře. Krátce po ustanovení k místní faře byl pražským arcibiskupem jmenován do hodnosti arcibiskupského okrskového vikáře v chýnovském vikariátu, jehož součástí tehdy farnost byla. Obě funkce vykonával několik let, načež byl královskou kolegiátní kapitulou u sv. Petra a Pavla na Vyšehradě v Praze zvolen za jejího sídelního kanovníka. Vzdal se všech svých dosavadních funkcí a jeho místo se tak uvolnilo.

Žadatelů o pelhřimovské obročí měla sice rada několik, ale za vhodného adepta z nich byl považován pouze jediný. Byl jím P. Jáchym Václav Unger z Raabu, syn z nobilitované měšťanské rodiny z Příbrami, který na zdejším patronátu působil již ve Slavíkově době jako farář ve Chvojnově. Právě jeho si rada vybrala na uvolněné místo městského děkana. Unger byl muž vzdělaný, velmi schopný, rodilý organizační talent a navíc vyhlášený „krasavec“, který se stal idolem platonického obdivu ze strany místních paní a panen, což si někteří z „pelhřimovských synků“ občas dovolili v tichosti jedovatě glosovat. Nicméně mravně pevný a hluboce zbožný muž, jehož jen pár let po nástupu na děkanství pražský arcibiskup rovněž jmenoval do hodnosti arcibiskupského okrskového vikáře, tyto výpady bravurně ustál. Největším pomocníkem mu nesporně byl jeho osobní šarm, vrozený diplomatický um a strategické myšlení.

V jeho době dosáhla farnost a vůbec celé obecní patronátní hospodářství největšího lesku. V polovině 30. let 18. století se Ungerovi za podpory pražské arcibiskupské konzistoře podařilo uzavřít s patronátem smlouvu o ročním objemu hmotného a finančního zajištění pro děkana i oba fundační kaplany, kterou si nechal potvrdit od císaře Karla VI., takže v platnost vešla i povinnost pravidelné valorizace. Dosáhl přestavby a modernizace budovy děkanství a přístavby kaplanky. Bartolomějské zádušní účty ukazují, jakou podporu získal od místních měšťanek při práci na zkrášlení a výzdobě děkanského kostela i své kostelní garderoby. Jeho největším úspěchem, ale současně i „labutí písní“ se stala přestavba a zvětšení poutního kostela na Křemešníku. V době jeho svěcení už Unger pobýval v Praze, protože byl stejně jako jeho předchůdce zvolen vyšehradským sídelním kanovníkem. Není tedy divu, že v pramenech už děkana neoslovovali „důstojný pan děkan“, nýbrž „Jeho Milost urozený pan děkan“! Nejen že se stal partnerem městské rady, ale v některých případech se choval doslova jako její nadřízený v duchovní sféře, jímž de facto i byl.

Tato gloriola zůstala po Ungerově éře i na jeho nástupci. Stal se jím P. Václav Jan Antonín Mrázek, který v jeho době také působil na chvojnovské faře. Mrázek byl pelhřimovským rodákem a pocházel z jedné z rozvětvených konšelských rodin. Také on se stal arcibiskupským okrskovým vikářem, ale i významným mecenášem umělců a dalším velmi úspěšným stavebníkem. Do r. 1759, než byl zvolen vyšehradským sídelním kanovníkem a rodné město navždy opustil, toho stihnul opravdu hodně. Dokončil přestavbu kostela na Křemešníku, zasloužil se o zvětšení kostelíka Kalvárie, o barokní přestavbu kostela sv. Jana Křtitele ve Starém Pelhřimově a stál také u zrodu skupiny rodin, které se snažily spojit své síly i finance, aby prosadily založení gymnázia, což se podařilo realizovat až v r. 1763 po Mrázkově odchodu do Prahy. Nicméně, jak ukázaly prameny z vídeňských archivů, stalo se tak za jeho účinné podpory. Bohužel většinu jeho úsilí, stejně jako starobylou děkanskou kroniku a portréty barokních děkanů, pohltil za děkana a vikáře P. Jakuba Krause velký požár města z listopadu 1766… Jediným hmatatelným pozůstatkem kromě poutního kostela na Křemešníku se tak stala právě latinská škola, působící ve městě v letech 1763-1783.

Byla tedy barokní epocha v Pelhřimově dobou onoho pověstného temna? Nu, myslím, že na tuto otázku si každý čtenář dokáže odpovědět sám. 

Lenka Martínková, Filozofická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích