Pelhřimovské výtečnice známé - neznámé

V galerii slavných osobností Pelhřimova, které si během letošního výročí připomínáme, defilují především pánové. Nemůžeme ale zapomenout ani na dámy, které v místních dějinách zanechaly stopu. V období, kdy byl Pelhřimov poddanským městem, měl jen jedinou paní: Eva z Říčan panství spravovala 14 let po smrti svého manžela Adama, aby jej v roce 1565 předala svému synu Karlovi. Do paměti města se zapsala neúspěšným pokusem zavést místním měšťankám novou povinnost vyrábět pro vrchnost přízi. V dalších staletích bylo nemožné, aby ženy oficiálně stanuly v čele města nebo jiné důležité instituce, například cechu. Na své první městské zastupitelky si Pelhřimov počkal až do roku 1919, první (a dosud jedinou) ženou v čele města se stala roku 1951 komunistka Marie Moravcová.

Ne že by obyvatelky Pelhřimova byly nečinné nebo nezajímavé, ale jejich působení je v zrcadle historických pramenů často v podstatě neviditelné. Hluboko do 20. století se většina dam realizovala hlavně na poli kultury a dobročinnosti. Do dnešních dnů se zachovalo jméno Veroniky Eufrozíny, která spolu se svým mužem Tobiášem Grötzlem v roce 1710 založila kapli Panny Marie Bolestné, nebo Evy Prudencie a Alžběty Žofie, manželek Matěje Antonína Altenhofera, jejichž majetek se stal v roce 1762 základem nadace, díky které se podařilo v Pelhřimově založit první gymnázium.

Především jako opora svých manželů vystupovaly i dámy, které se koncem 19. století začaly v pelhřimovském veřejném životě angažovat také samostatně. Již roku 1877 byl založen Dámský spolek Libuše, který přežil první i druhou světovou válku a v době největší aktivity v roce 1913 měl 154 členek. Podobně jako většina ženských spolků té doby si kladl za cíl vzdělávání, péči o mládež a pořádání rozličných kulturních i osvětových akcí, například koncertů, tanečních zábav nebo divadelních vystoupení.

V Libuši byla zapojena většina dam aktivních ve společenském životě Pelhřimova zejména na přelomu století. Předsedkyní byla jistou dobu Barbora Dobiášová, choť ředitele místních dívčích škol a matka historika Josefa Dobiáše, díky níž spolek rozvinul své vzdělávací aktivity. Paní Dobiášová se věnovala i péči o chudou mládež 
a za první světové války se angažovala v Červeném kříži.

Mezi funkcionářkami Libuše bychom našli i Marii Pernicovou, která se věnovala literární tvorbě pro děti, napsala pro ně například knížku Ospaleček. V roce 1910 byla v Pelhřimově s velkou slávou a za účasti snad všech místních kulturních spolků uváděla její hra Pohádka života o lásce prince Jasmína a princezny Jablonky, jejíž výtěžek samozřejmě posloužil k charitativním účelům.

Hru dozajista viděla i Ludmila Šebestová, dcera zdejšího gymnaziálního profesora, pozdější manželka zmíněného Josefa Dobiáše, která proslula pod uměleckým pseudonymem Simonetta Buonaccini, který odkazoval k příjmení jejího druhého chotě Júlia Bučana. Simonetta je považována za jednu z nejvýznamnějších lyrických básnířek první republiky, ačkoli část jejího díla vyšla až po její předčasné smrti v roce 1935. Svého času se dočkaly velmi pochvalného přijetí sbírky Lampa v okně a Odi et amo, posmrtně vyšel autorčin snový cestopis Sbohem, condottiere.

Spisovatelské nadání zdědila po své matce Anně Šebestové, která pod přízviskem Ledecká publikovala řadu přínosných etnografických článků a v roce 1895 v Pelhřimově uspořádala výstavku, jež navazovala na pražskou Národopisnou výstavu národopisnou českoslovanskou a stala se základem sbírky pelhřimovského muzea. Angažovala se i v ženském hnutí, přátelila se mimo jiné s Eliškovu Krásnohorskou, která dokonce navštívila Pelhřimov.

Zřejmě nejslavnější spisovatelkou spojenou s Pelhřimovem je Anna Hostomská, která ovšem nebyla zdejší rodačkou, i když zde strávila většinu dětství a mládí a roku 1926 odmaturovala na pelhřimovském gymnáziu. Brzy poté nastoupila do Československého rozhlasu, kde se vypracovala na velmi oblíbenou redaktorku pořadů věnovaných vážné hudbě, zejména opeře a operetě. Tomuto žánru se věnovala i ve své literární tvorbě: její Průvodce operní tvorbou naposledy vyšel roku 2018 (v jedenáctém vydání), popularizační Příběhy, pověsti a pohádky paní Hudby byly nedávno otištěny popáté.

Anna Hostomská však již patřila ke generaci, pro niž byly vzdělání a vlastní kariéra celkem běžné. Pro dámy narozené na konci 19. století bylo samostatné vystupování mnohem těžší, většinou jejich postavení ve společnosti záviselo výhradně na povolání a pozici manžela. Příkladem mohou být Pavla Fárová, žena pelhřimovského starosty Františka Fáry, nebo Anna Tichá, choť lékaře Antonína Tichého. Angažovaly se v dobročinných a kulturních spolcích a podporovaly ve veřejném působení své muže, o čemž svědčí mimo jiné dodnes dochované dopisy.

Našli bychom ale i několik na svou dobu méně typických ženských osobností. Třeba slečnu Vilmu Kolářovou, jednu z prvních studentek gymnázia, které v roce 1912 statečně vstoupila do pánského studentského kroužku Akademiků pelhřimovských. Nebo Marii Jelínkovou, která se musela vzdělávat především soukromě, aby mohla složit předepsané zkoušky a začátkem 20. století nastoupit na místo učitelky pelhřimovských dívčích škol, které v letech 1923–1933 jako první žena v pelhřimovské historii vedla coby ředitelka. Připomenout můžeme také Marii Markovou, (své)ráznou dámu, jejíž poznámky zanechané v pelhřimovském muzeu, které pomáhala udržovat 
v chodu, baví jeho pracovníky dodnes.

Markéta Skořepová

Titulní fotografie: Výbor dámského spolku Libuše v Pelhřimově. Dole zleva paní Šebestová (choť profesora),  Friedová ( choť lékárníka), Chudobová (choť ředitele škol), Dobiášová (choť ředitele měšťanských škol), nahoře zleva paní Fabiánová (choť ředitele kůru), Soukupová (choť profesora), Špilarová (choť sládka), Stejskalová (choť ředitele škol), Fárová (choť lékaře).