Páni a kmáni, nápravníci a kumpáni ve městě i v jeho okolí

Lidská pospolitost byla na Pelhřimovsku pestrá již od počátků na přelomu 12. a 13. století. Tvořily ji nejen elity, urozené, mocné a zámožné, ale i střední vrstvy, měšťanské, kupecké a hornické (myšleni důlní podnikatelé čili tzv. kverkové, které je třeba odlišit od havířů pracujících v dolech a přilehlých provozech). Náleželi k ní i prostí venkované, stejně jako lidé pohybující se nebo živořící na okraji středověké společnosti. K elitám na zdejším panství patřila místní vrchnost čili pražští biskupové (od r. 1344 arcibiskupové), jejich příbuzní a přátelé, urození i méně urození sousedé, vazalové, nápravníci, dvořané a úředníci. Ti byli označovaní až do 13. století jako vilikové, později jako purkrabí. Sídlili na hradě v Červené Řečici a spravovali pro vrchnost panství, hospodařili na statku a řídili i soudili poddané. Panství bylo rozlehlé, a proto od poloviny 14. století na hradě v Novém Rychnově sídlil druhý purkrabí, který dohlížel především na původně havířské osídlení v okolí Křemešníku mezi Horní Cerekví, Novým Rychnovem, Milíčovem, Dolní Cerekví a Vyskytnou.

Na tvrzi v Dolní Cerekvi, která fungovala jako bohatá náprava pro urozené muže od arcibiskupova dvora, měl sídlit místopurkrabí, ale v poslední čtvrtině 14. století byla propůjčena arcibiskupskému číšníkovi Přísnákovi z Ledče, který jí vládl až do počátku 15. století. Hlavní slovo měl na panství majitel čili místní vrchnost. 
V případě Pelhřimova a okolí jí byl od r. 1144 pražský biskup. Jako duchovní vrchnost se o vlastnická práva musel dělit s pražskou katedrální (od r. 1344 metropolitní) kapitulou u sv. Víta. Hodnostáři jako probošt, děkan, scholastik, arcijáhni, a s nimi  kanovníci schvalovali každé závažnější rozhodnutí (arci)biskupa, které se týkalo koupě či prodeje statku, jeho zvětšení, zmenšení, zadlužení, zástavy, úpravy poměrů na panství. Vlastní rozhodnutí však bylo na (arci)biskupovi, jak ukazují soudobé prameny.

V r. 1375 rychtu v Pelhřimově prodal do dědičné držby Buňkovi a jeho potomkům se souhlasem kapituly arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. Listinu upravující právní poměry ve městě, včetně obchodu se suknem, v r. 1378 vydal arcibiskup Jan z Jenštejna. Tentýž pán se zřekl práva odúmrti k statkům svých poddaných, kteří zemřeli bez přímých potomků. Nejvýznamnější privilegium však městu vydal opět se souhlasem kapituly r. 1406 arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka. Právě tato listina v budoucnu sehrála zásadní roli, když se měšťané dostali do sporu se svou tehdejší vrchností – Karlem Říčanským z Říčan. Patrně r. 1414 město obdrželo od posledního předhusitského arcibiskupa Konráda z Vechty dnes ztracenou listinu udělující měšťanům a obyvatelům právo volného pohybu a stěhování do města i z města. Tentýž arcibiskup r. 1417 vyprosil u krále Václava IV. vydání privilegia, které potvrzovalo z panovnické moci všechna práva, výsady a milosti, udělené do té doby městu Pelhřimovu a jeho obyvatelům předchozími vrchnostmi. Nicméně to byl právě arcibiskup Konrád, za něhož začala být v pelhřimovské městské kanceláři vedena nejstarší dochovaná městská kniha, ale kdo současně r. 1417 Pelhřimov i s panstvím zastavil do soukromé držby. První šlechtickou vrchností se stal královský dvořan Jan Svídnický z Chotěmic, jehož z vůle Zikmunda Lucemburského kolem r. 1435 vystřídal rytířský rod Trčků z Lípy.
Vraťme se ale do města a na panství. Víme, kdo zde byl pánem, ale jak to bylo s oněmi kmány? Byli všichni obyvatelé města a panství stejně neurozené, nevýznamné, poddané a bezprávné osoby? Odpověď je jednoznačná: samozřejmě, že ne!

Jednu z nejzajímavějších sociálních skupin, jež tehdy na Pelhřimovsku žila, představují (arci)biskupští nápravníci. Drželi z vůle vrchnosti větší dvorce nebo menší usedlosti, tzv. nápravy, které byly osvobozeny od většiny poddanských povinností. Zato museli tito muži sloužit s přesně určenou výzbrojí a výstrojí v (arci)biskupském vojsku. Náklady na výzbroj, výstroj, na obživu svou i své rodiny, družiny a čeledi získávali z výnosu nápravnické držby, kterou nemuseli obhospodařovat osobně, ale mohli ji pronajímat sedlákům. Zajímavé je, že nemuseli ani do boje sami, i když tak asi většinou činili, ale mohli za sebe najmout jako náhradu vyzbrojeného a vycvičeného žoldnéře. Díky tomu se mohly držitelkami náprav dočasně stát ovdovělé manželky, jak ukazuje případ z konce 14. století, kdy vdova po nápravníkovi Úhořovi (lat. Anquilla) spravovala dvorce v Putimově a v Radětíně. Většinu nápravnické vrstvy tvořili muži v poddanské závislosti vůči vrchnosti. Jisté procento mezi nimi ale zaujímali urození příslušníci nejnižší šlechtické vrstvy (panoše, zemané, vladykové), z jejichž řad se rekrutovali velitelé a hejtmani v arcibiskupském vojsku. Jejich postavení lze přirovnat k vazalům čili manům, kteří se své nápravnické držby mohli kdykoli vzdát, pokud se jim podařilo získat svobodný šlechtický statek, který jim poskytl hmotné a finanční zabezpečení, což pro poddanské nápravníky neplatilo.

Důležitou část obyvatel představovali měštané v (arci)biskupských městech a městečkách. Na panství se nacházela dvě města, obě chráněná hradbou, a sice Červená Řečice a Pelhřimov. Dále zde byla městečka Nová Cerekev, Nový Rychnov, Dolní Cerekev a trhová ves Vyskytná. Jejich obyvatelé se od poddaných venkovanů značně lišili. Představovali městským právem (tzv. purkrechtem) chráněnou, výsadami a úlevami zabezpečenou, movitou a především ekonomicky aktivní společenskou vrstvu. Měšťanstvo se stalo nositelem bohatství mimo tehdejší urozené elity a jedinou z neurozených skupin, které se v době husitské revoluce naskytla příležitost k majetkovému i společenskému vzestupu. Mezi měšťany patřili k nejvýznamnějším osobám rychtáři, kteří na počátku 15. století už rychty drželi dědičně, a dále konšelé (radní), kteří si od revoluční doby ze svých řad začali volit purkmistry, jež časem svým vlivem a mocí zastínili dědičné rychtáře.

Ani poddanskou vrstvu nelze vnímat jako jednolitou a stejnorodou. Vedle drobných sedláků a chalupníků se ve vsích vyskytovali i velcí a bohatí hospodáři (statkáři), vesničtí rychtáři, mlynáři, hospodští (šenkýři) a venkovští řemeslníci (kováři, koláři, hrnčíři, ševci, zedníci, tesaři aj.). Bydleli zde i (arci)biskupští služebníci jako lesníci, vodní a lesní hajní, včelaři, ptáčníci, strážní (lat. vigilové), výběrčí mýt, cel a poplatků, panští pekaři nebo krejčí. A samo sebou bezzemci a nuzáci, kteří se živili „z ruky do úst“ svou prací jako čeleď nebo nádeníci. Tyto osoby často hledaly obživu jako havíři či pomocníci ve zdejších stříbrných dolech, později nalézali útočiště v městech a městečkách jako sloužící a čeleď v měšťanských hospodářstvích nebo pomocný personál v řemeslnických dílnách a kupeckých krámech. Majetkové a sociální rozdělení poddanské vrstvy na Pelhřimovsku ukazuje objem hospodáři odváděné královské berně (doložený v berním rejstříku z r. 1375) anebo výše poddanského úroku placeného vrchnosti z každé usedlosti (zachycená urbářem z doby kolem r. 1390).

A koho bychom mohli označit jako „kumpány“ nebo přímo nekalé živly? Z pramenů, jako jsou jihlavské smolné knihy nebo popravčí kniha pánů z Rožmberka víme, že už od poslední čtvrtiny 14. století se hospodářská i sociální situace na českém venkově horšila a Pelhřimovsko bohužel nebylo výjimkou. Vznikla zde síť lapkovských družin sahající na Táborsko, Jindřichohradecko, Benešovsko, ale i na Jihlavsko a dále. Některé byly velmi dobře organizované, jiné dokonce tajně využívali někteří místní šlechtici. Venkovští hostinští, mlynáři či hamerníci, jejichž usedlosti obvykle stávaly na samotě dál od lidských sídel, figurovali jako překupníci kradeného zboží či peněz a jejich domy jako tajné lapkovské základny. Vytvářel se tak velmi výbušný koktejl mezilidských vazeb, záští, služeb a protislužeb, který působil jako sud se střelným prachem. Stačila nepatrná jiskra, která vzplála v neděli 30. července 1419 na Novém Městě pražském, aby došlo k výbuchu, který české země včetně Pelhřimovska i s „přilehlou střední Evropou“ poznamenal na několik následujících desetiletí.

Lenka Martínková, Filozofická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích