Pacient si zapamatuje přístup zdravotníků, říká nová primářka chirurgie

Chirurgické oddělení Nemocnice Pelhřimov má nové vedení. Pozici primářky převzala zkušená lékařka Anna Kolesniková, která má za sebou více než dvacet let praxe. Do čela klíčového týmu přichází s jasnou vizí: stavět na sehraném kolektivu, rozvíjet moderní onkochirurgii a podpořit růst mladých lékařů. V rozhovoru prozrazuje, co je v chirurgii důležitější než moderní technologie, jak po náročném dni nejraději „vypíná hlavu“, a proč pro ni práce na sále zůstává srdeční záležitostí.

Co pro vás bylo největší výzvou při nástupu do role primářky chirurgie?
Největší výzvou bylo převzít odpovědnost nejen za medicínskou stránku oddělení, ale i za lidi, celkovou atmosféru a každodenní fungování týmu. Chirurgie je obor, kde se musíte rozhodovat rychle a pod velkým tlakem. Jako primářka pak musím být pevnou oporou jak pro naše pacienty, tak pro své kolegy.

S jakou vizí na chirurgické oddělení přicházíte?
Chtěla bych oddělení, které bude odborně silné, lidské a bude skvěle fungovat jako tým. Důležitá je pro mě samozřejmě kvalitní péče o pacienty, ale stejně tak prostředí, kde lidé chtějí pracovat, rozvíjet se a vzájemně si důvěřují. Na oddělení je dnes plnohodnotný a velmi dobře fungující tým zkušených lékařů, čehož si nesmírně vážím. Ráda bych navázala na to dobré, co zde bylo vybudováno, zachovala tradice oddělení a zároveň podporovala jeho další rozvoj. Chtěla bych také, aby k nám nastupovali mladí kolegové, kteří se budou moci od zkušených chirurgů učit, profesně růst a postupně se stát stabilní součástí týmu. Chirurgie je obor, kde je předávání zkušeností nesmírně důležité.

Co považujete v chirurgii za nejdůležitější – odborně i lidsky?
Odborně je zásadní zodpovědnost, zkušenost a schopnost správně se rozhodnout. Lidsky je pak nejdůležitější empatie a komunikace. Pacient si často nebude pamatovat všechny odborné detaily své léčby, ale navždy si bude pamatovat, jak se k němu zdravotníci chovali.

Kam byste chtěla oddělení v dalších letech posunout?
Chtěla bych podporovat moderní chirurgické metody, rozvoj mladých lékařů a stabilní zázemí týmu. Důležité je pro mě také neustálé zlepšování organizace práce, aby měli pacienti zajištěnou špičkovou péči a personál měl zároveň dobré pracovní podmínky. Velký důraz chci klást na pokračování v rozvoji onkochirurgie, která je dnes velmi důležitou součástí chirurgické péče. Smyslem je nabídnout pacientům kvalitní a komplexní léčbu s důrazem nejen na odbornou úroveň, ale i na individuální a lidský přístup.

Co podle vás dnes pacienti od zdravotníků nejvíce potřebují?
Pocit bezpečí, lidský přístup a jasnou, otevřenou komunikaci. Dnešní medicína je sice velmi rychlá a technicky vyspělá, ale pacient potřebuje ze všeho nejvíc vědět, že se o něj někdo opravdu zajímá. Velmi důležitá je podle mě také návaznost péče mezi jednotlivými odbornostmi, tedy dobrá spolupráce s ambulantními specialisty i praktickými lékaři. Pacient by neměl mít pocit, že se v systému ztrácí, ale že na sebe péče plynule navazuje a všichni táhneme za jeden provaz.

Jak důležitá je pro vás atmosféra a tým na pracovišti?
To je naprostý základ. Chirurgie není práce jednotlivce. Když funguje tým, je to okamžitě znát na pacientech, na samotných výsledcích i na celkové atmosféře oddělení. Vzájemný respekt je pro mě klíčový. Nastoupila jsem na oddělení, kde je sehraný tým lékařů, kteří si vzájemně váží své práce a dokážou spolu skvěle kooperovat, což považuji za obrovskou hodnotu. Chtěla bych tuto atmosféru dál podporovat a rozvíjet, protože právě dobré vztahy na pracovišti jsou základem kvalitní péče o pacienta.

Co vás na chirurgii baví i po letech praxe?
I po více než dvaceti letech praxe mě moje práce pořád baví. Chirurgie je živý a dynamický obor, kde je každý den úplně jiný. Člověk se stále učí a zároveň má možnost lidem velmi konkrétně a hned pomoci. Ten pocit, když vidíte jasný výsledek své práce a zlepšení stavu pacienta, je nenahraditelný. Chirurgie se samozřejmě neustále vyvíjí a přicházejí nové moderní metody a technologie, ale možná ne tak dramaticky jako například v onkologii, kde jde vývoj dopředu obrovským tempem. O to důležitější je v chirurgii zkušenost, správné rozhodování a kvalitní týmová spolupráce.

Máte nějaký moment z praxe, na který nikdy nezapomenete?
Těch momentů je za roky praxe opravdu hodně. Asi nejvíc si člověk pamatuje krizové situace, kdy šlo doslova o minuty a celý tým dokázal perfektně a bez slov spolupracovat. Právě v takových chvílích si naplno uvědomíte, jak obrovský význam má mít kolem sebe dobrý kolektiv.

Osobnější a lidská část
Kdy jste si poprvé řekla, že chcete být lékařkou a proč zvítězila právě chirurgie?
Poměrně brzy – asi v šestnácti letech. Jako brigádnice jsem tehdy pracovala jako sanitářka na operačních sálech a měla jsem možnost sledovat průběh operací a fungování chirurgického týmu. Právě to pro mě bylo rozhodující. Fascinovalo mě, že operací dokážete pacientovi reálně pomoci a někdy mu doslova změnit život. Zároveň jsem si už tehdy začala uvědomovat, že medicína bohužel není všemocná a ne vždy všechno dopadne tak, jak bychom si přáli. Myslím, že právě tato kombinace obrovské odpovědnosti, hluboké pokory a možnosti pomáhat mě k medicíně i chirurgii definitivně přivedla.

Jaká jste mimo nemocnici? Jak trávíte volný čas a co vám pomáhá „vypnout hlavu“?
Mimo nemocnici mám ráda aktivní odpočinek. Hodně mi pomáhá sport — běh, cvičení doma na běžeckém pásu nebo rotopedu a ráda chodím také plavat do bazénu. Je to pro mě ideální způsob, jak si vyčistit hlavu a na chvíli zpomalit po náročné práci. Kromě toho velmi ráda cestuji a čtu, protože obojí člověku umožní skvěle změnit prostředí i myšlenky.

Co vás dokáže nejvíc potěšit?
Spokojení pacienti, dobře fungující tým a obyčejné lidské poděkování. Člověk si pak znovu uvědomí, že jeho práce má skutečně smysl. A možná trochu pragmaticky mě potěší i to, když na konci dne vidím, že se podařilo úspěšně zvládnout všechno, co bylo naplánované. Na chirurgii to totiž nikdy není samozřejmost.

Jakou radu byste dnes dala mladým lékařům nebo studentům medicíny?
Aby byli trpěliví a nebáli se ptát. Medicínu se člověk učí celý život. A zároveň aby nikdy nezapomínali, že za každou diagnózou a lékařskou zprávou je v první řadě konkrétní člověk.

Zdroj: Nemocnice Pelhřimov