Orchestr ZUŠ? Skvělí muzikanti, ale hlavně velká parta

Před sedmi lety učitelé Základní umělecké školy spustili ambiciózní projekt. Ze svých žáků poskládali dechový orchestr. Ten už hudebně osvěžil celou řadu veřejných akcí a úspěšný byl i na soutěžním pódiu. Zvítězil na prestižní celostátní soutěži dechových orchestrů ve Veselí nad Moravou. Orchestr zcela zaslouženě v lednu letošního roku převzal Cenu města Pelhřimova. K následujícímu rozhovoru jsme se sešli s dirigenty Markem Kubešem a Michalem Bezstarostou.

Oba jste dirigenty orchestru, ale jste i jeho zakladatelé?
Marek Kubeš (M. K.): V devadesátých letech tu Jarda Dušek z bývalé dechovky vytvořil Jazz Band. Hrály v něm děti, a shodou okolností tehdy i já. Byla tam úžasná parta, fungovalo to bezvadně, jezdili jsme na zájezdy a soutěže, dostali jsme se i do celostátního kola. 

Hledali jste tedy inovaci, která by projekt zatraktivnila a posunula ho dál?
(M. K.): Před sedmi lety se měnil ředitel školy, novým se stal Jirka Váňa, přišel Michal Bezstarosta a společně jsme dostali nápad Jazz Band předělat na dechový orchestr, do kterého zapojíme co nejvíc dětí ze školy. Začínalo nás dvacet, pětadvacet, dnes je v orchestru zhruba padesát dětí.
Michal Bezstarosta (M. B.): Protože chceme, aby se zapojili ideálně všichni, máme zařazené i nástroje, které v dechovém orchestru nejsou. Součástí je klavír, a když se objeví šikovný kytarista, snažíme se ho také zapojit. Pro nás je důležité, aby to děti bavilo. Zároveň jim chceme dát možnost naučit se muzikantskému řemeslu přímo v orchestru.

Padesát lidí je obrovská skupina. Jak docílit toho, aby ladila na pódiu i mimo něj?
(M. B.): Ono už to není ani těch padesát. Při koncertu o pouti nás napočítali šedesát pět. Aby to všechno fungovalo, není to jen o nás učitelích. Pomáhají děti a důležitou roli hrají rodiče. Neustále s nimi komunikujeme, po každém koncertě dostáváme zpětnou vazbu. Dá se říct, že díky tomu jsme už stmelená parta, která ví, co a jak funguje a co každý musí udělat.

Předpokládám, že náročnější je hrát koncerty mimo Pelhřimov. K balení nástrojů a přípravám se přidává cestování…
(M. B.): Je to zase o komunikaci a domluvě. Musíme se s dětmi dohodnout, aby s balením nástrojů pomohly.
(M. K.): Nejtěžší na přípravu na cestu je bicí sekce. Bubeníci toho musí zabalit nejvíc. Máme to ale zavedené tak, že když je sraz orchestru třeba v poledne, bubeníci chodí o hodinu dřív, aby všechno stihli. Děti jsou ale bezvadné. I proto jsme zvládli přesun na celostátní kolo soutěže dechových orchestrů do Veselí nad Moravou, kam jsme vezli spoustu věcí autobusy s kárami.

V tak velké skupině je skoro jisté, že nebudete nikdy úplně kompletní. Nemoci, rodinné povinnosti, školní akce… Jak to řešíte?
(M. K.): Vždycky musí někdo zaskočit, dá se to vyřešit. Kromě soutěží mohou jít hrát i učitelé. To je běžné.
(M. B.): Nebo si pomůžeme jinak. Když nám chybí basa, suplujeme ji klávesy. A jak říkal Marek, hrají i učitelé. My se v dirigování střídáme a když je potřeba, jdeme hrát. To samé platí i o řediteli. Když je potřeba, zaskočí Jirka Váňa. Nenechá nás v tom.

V orchestru jsou děti a mládež od osmi do osmnácti let. Co se děje s těmi staršími, kteří tuto hranici překročí?
(M. K.): Po maturitě odcházejí na vysoké školy. Tím pádem už nemohou docházet do orchestru, nejsou v Pelhřimově a nestíhají zkoušky. Podobné je to i u dětí, které jdou na střední školy a bydlí na internátech. Na druhou stranu máme v orchestru děti, které už nechodí do ZUŠ a přesto s námi hrají. Třeba jedna slečna hraje na saxofon, už jí je dvacet, ale chodí na zkoušky a hraje s námi, protože ji to prostě baví. Když je potřeba, vezme si i dovolenou.
(M. B.): Když jsme cvičili na oslavy 800 let města, napsali jsme do naší skupiny na WhatsAppu, že na generálce musí být všichni. Ze skupiny nikoho nevyřazujeme, takže v ní zůstávají i lidé, kteří už běžně nehrají. Proto jsme byli v šoku, když přijelo auto, z něj vyskočili chlapi v montérkách, kteří před chvílí očividně slezli z lešení. Byli to naši vysokoškoláci – trumpeťáci, kteří si přivydělávali na brigádě. Přijeli na zkoušku. Byla to sranda, ale až nás to dojalo. Moc jsme si toho vážili.

Z toho, co říkáte, je jasné, že každý rok musíte orchestr doplňovat. Je to těžké, nebo máte takový kredit, že to jde samo?
(M. K.): Jak se to vezme. Každý rok v září oslovíme kolegy dechaře, aby nám doporučili děti do orchestru. Většinou v orchestru hrát chtějí, takže se nám tu každý rok objeví pět šest špuntů, kteří nejsou za nástroji skoro ani vidět. Tím pro nás začíná neustálý kolotoč, kdy se je snažíme začlenit. Poznáváme je, třikrát je oslovíme jiným jménem, ale postupně si na sebe zvykneme.
(M. B.): Samozřejmě si zvykají i děti. Hrajeme na spoustě akcí, musíme na zkouškách tvrdě pracovat, takže nemůžeme být jen hodní. To musí pochopit i nové děti a přizpůsobit se tomu.

Na kolika akcích za rok hrajete?
(M. K.): Když připočtu i předvánoční akci v divadle, tak asi sedm. Není to ale málo, jak by se mohlo zdát. Na každou se snažíme připravit nový program, aby se neopakoval. Proto ho musíme nejprve vymyslet, přizpůsobit možnostem našeho orchestru a hlavně nacvičit.
(M. B.): Zkoušky nejsou jednoduché. Musíme se přizpůsobit možnostem dětí. Některé dojíždějí, spěchají na autobus, jiným končí škola později. I proto se snažíme každý rok na konci léta dělat soustředění v Dubovicích. Je to sice finančně náročné a pro děti únavné, protože tam osm hodin hrají, ale nacvičíme spoustu věcí, které bychom v běžném režimu připravovali i půl roku.

Za sedm let, co orchestr vedete, jste hráli na celé řadě akcí. Je nějaká nezapomenutelná – hudebně, atmosférou nebo zážitky kolem?
(M. K.): Myslím, že to jsou soutěže, do kterých jsme s Michalem původně ani jít nechtěli. Ale před dvěma lety jsme to probrali s dětmi a protože to chtěly zkusit, šli jsme do toho. Připravili jsme repertoár, nacvičili ho 
a začali v krajském kole v Jihlavě.
(M. B.): Měli jsme trému, protože už tam je velká konkurence – hlavně orchestry z Humpolce a Jihlavy. S žádným výsledkem jsme nepočítali. Možná jsme jen trochu doufali v dobré umístění. Když ale vyhlásili třetí orchestr, pak druhý, říkali jsme si, že nemáme nic. A pak nás vyhlásili jako vítěze. Byl to naprostý šok. Po vyhlášení si porota zve dirigenty a často je ta debata nekompromisní, přísná. Nás ale chválili za všechno – výběr repertoáru, jak to děti sehrály, dynamiku provedení.

Dostali jste se tedy do celostátního kola ve Veselí nad Moravou…
(M. B.): Je to strašně daleko, až u slovenských hranic. Když jsme dorazili, šli jsme si poslechnout sál. Byl takový utlumený. Proto jsme rozhodli, že orchestr vytáhneme dopředu, co nejvíc to půjde. Bylo to dobré rozhodnutí – několik orchestrů po nás to udělalo také.
(M. K.): Zahráli jsme, ale neměli jsme z toho dobrý pocit. A protože to bylo tak daleko, rozhodli jsme se hned odjet domů a nečekat na vyhlášení.
(M. B.): Pak jsme volali orchestru z Jihlavy, který tam zůstal. Kolegyně to zvedla a povídá: „Pelhřimov? Vždyť vy máte první místo.“ Byli jsme tak dojatí, že nám tekly slzy. 
(M. K.): Byly to obrovské emoce. Chodili jsme a děkovali dětem, děti zase děkovaly nám. Pro všechny je to nezapomenutelný zážitek.

Noviny vyjdou až ke konci roku, takže – kde si vás poslechneme v tom příštím?
(M. B.): Nejprve nás čeká masopust. Hodně toho budeme mít v červnu. Během jednoho týdne budeme hrát v Žirovnici, Humpolci a Pacově, zahrajeme i na Slavnostech města v Pelhřimově. A největší akcí je pro nás pouť. Celou sobotu na náměstí tradičně hrají muzikanti ze ZUŠ.

Kamil Vaněk