Dnes je 25.07.2024

Svátek má Jakub

ikonka pocasi 20°C - jasno

Pelhřimov

O důchodu teď nepřemýšlí. Sportovat nepřestane

O důchodu teď nepřemýšlí. Sportovat nepřestane

Nositelem Ceny města Pelhřimova za rok 2023 je ředitel Základní školy Na Pražské Luděk Charouzek. Oceněn byl  za celoživotní práci ve školství. Letos se svou prací končí a odchází na zasloužený odpočinek.

Nemrzí vás, že odcházíte v době, kdy začínají práce na přístavbě vaší školy?
Pro mne je po letech nejdůležitější to, že se mi podařilo vše vyřídit a přístavba prvního stupně se uskuteční. Bylo potřeba rozšířit prostory. Po celé délce pavilonu bude šest nových učeben. To je to zásadní a jestli budu stříhat pásku já nebo někdo jiný, to už pro mne není tak důležité. Za rok by přišlo zase něco jiného. Chci být soudný a odejít, když je ten pravý čas.

Stavět se už začalo, trvalo dlouho, než vše nabralo ten správný směr?
Vizi jsem měl již několik let, ale vždy se vyskytlo něco důležitějšího jako například rekonstrukce školní jídelny nebo zateplení budovy školy. Také se muselo počkat, až přijde z IROPu nějaký vhodný projekt dotovaný Evropskou unií, 
z něhož bychom mohli čerpat finance. Po schválení městem jsem pak podal žádost, s níž jsme uspěli. Takže stavba bude dotována evropskými penězi z devadesáti procent, město se podílí deseti procenty. Stavba by měla být dokončena k 1. září 2025.

K čemu škola nové učebny využije?
Počítáme se dvěma jazykovými třídami, dvě připadnou družině, která nemá v současné době své vlastní zázemí. Jedna třída bude počítačová a poslední univerzální – knihovna, hudebna a podobně.

Celý svůj život jste zasvětil práci ve školství. Kdy jste se rozhodl studovat pedagogickou fakultu?
Měl jsem staršího bratra, který na přání rodičů studoval medicínu. A já jsem se měl vydat také tím směrem. Dokonce jsem měl už podanou přihlášku. Ale řekl jsem rodičům, že tam nepůjdu a budu učitelem. Nikdy jsem toho nelitoval a nikdy bych to neměnil.

Jako kantor jste začínal v Nové Cerekvi.
To jsem byl po vysoké škole na vojně a oženil jsem se. V Nové Cerekvi nabízeli místo s bytem, tak jsme šli do nového bytu a bylo to moc pěkné. Rád na to vzpomínám. Tam jsem působil od roku 1976 do roku 1995. Nejdříve jsem učil, od roku 1990 jsem řediteloval. V Cerekvi jsem byl moc spokojený, žili jsme tam s dětmi a pak jsem dostali byt v Pelhřimově a do práce jsem dojížděl.

Proč jste se rozhodl odejít?
Já se nerozhodl. Zavolal mi tehdejší ředitel zdejší školy, že se musím přihlásit do konkurzu. Moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem se přihlásil. Tehdy se o to místo ucházelo pět kolegů. Já jsem tam byl jen do počtu a vůbec jsem nepočítal s tím, že bych uspěl. Po pohovoru před komisí jsem odjel zpátky do Cerekve a pracoval. Zazvonil telefon s dotazem, kde jsem. Já, že ve škole v Nové Cerekvi. A oni mi oznámili, že jsem konkurz vyhrál. Tak jsem nastoupil a jsem tady dodnes – téměř třicet let.

Čeho si za těch třicet let nejvíce považujete?
Co se týká technických záležitostí, tak škola je dnes po stavební stránce perfektní, dobře vybavená. Je to hlavně zásluhou města, které se o školy stará. Ale řeknu vám, čeho si nejvíce vážím – když sem přijdou bývalí žáci se svými dětmi. Vzpomínají na to, že tady byli spokojení a chtějí, aby jejich děti chodily také do naší školy. Těší mě, že je tady taková atmosféra, do které se lidé rádi vracejí.

Vraťme se nyní k vašemu odchodu do důchodu. Už máte plán, co budete dělat?
To je otázka, kterou dostávám v poslední době dost často. Po pravdě řečeno, ještě jsem nad tím nepřemýšlel. Jsem ještě tady, připravuji nový školní rok. Asi si musím v budoucnu najít nějakou činnost jako všichni ostatní.

Vy nejste z těch, kteří by lehli na gauč a odpočívali. Jste sportovec a se sportem asi hned tak neskončíte.
Sport už dělám jen pro zábavu a relax. Samozřejmě budu hledat sportovní aktivity a cestování. Jezdím na kole, hraji tenis, ale už jen rekreačně. Člověka už přece jenom občas něco bolí, takže se musí přizpůsobit.

Když jsme u vaší rodiny. Máte tři děti a všechny se lidově řečeno „potatili“.
Nejstarší dcera žije v zahraničí (ta se „pomamila“), mladší učí v naší škole a syn učí v sousední škole Osvobození. Od dětí máme sedm vnoučat. Dvě jsou v zahraničí a ostatních pět vnoučat chodí nebo chodilo do naší školy.

Vnoučata už jsou větší, takže vaši péči nepotřebují. Chtějí od vás poradit s učením?
To se radí s rodiči. Já s nimi sportuji, jezdíme například na lyže.

Letos jste obdržel cenu města, potěšilo vás to?
Samozřejmě, že mě to potěšilo. Člověk to bere jako takovou odměnu, že si lidé všimli mé práce. Něco jsem tady ve městě udělal, oslovil děti v naší škole. Člověk si toho váží, je to příjemné a jsem na to hrdý. Při předávání cen mě překvapily a potěšily dvě věci. Vyhodnocený byl Petr Hurda, který ve své děkovné řeči vzpomněl na mne a naší školu a stejně tak i golfistka Kristýna Napoleaová, která mě pozdravovala z Austrálie. To jsou věci, které nečekáte a potěší vás.

Na závěr se vás zeptám, kdyby vám někdo nabídl učení, šel byste ještě na nějakou dobu za katedru?
Když Pražská zavolá, že potřebuje, tak je to pořád moje škola. Tak to je. Ale už jen na nějaký krátkodobý záskok. V mém věku už se nemohu vázat na delší dobu. Nehledě na to, že je třeba, aby učili mladí lidé.

Marie Steinhauserová