Nejlepší je, když si člověk vydělává tím, co ho baví, říká Michal Vávra

Jedním z letošních držitelů Ceny města Pelhřimova v kategorii studentů se stal i absolvent SPŠ a SOU Pelhřimov Michal Vávra. Ten vystudoval obor Strojní mechanik, v tomto odvětví se pohybuje už odmala a zasvětil mu celý svůj dosavadní život. Není tedy divu, že se v minulém školním roce díky své zručnosti stal vítězem soutěže České ručičky.

Co všechno se skrývá pod profesí strojní mechanik?
Hlavně práce se železem, strojní obrábění nebo výroba součástek v kovodělném průmyslu. Patří sem i sváření nebo zpracování náčrtků a podkladů.

Proč jste si tento obor vybral?
Bavilo mě to ze všeho nejvíc. I když u nás doma stejný obor nikdo vystudovaný nemá, táta mě k tomu odmalička vedl. I teď za ním chodím, když si s něčím nevím rady. Jsme tři bráchové a každý děláme něco jiného, takže se to taky hodilo. Jeden je truhlář, druhý zase opravář kamionů a traktorů.

Co vás v rámci tohoto oboru nejvíce baví?
Všechno. Práce na kovoobráběcích strojích jako jsou třeba soustruhy, poté přesné dílce a samozřejmě mě také baví sváření. Hlavní je, když je to nějaká zajímavá práce. Abych si stoupnul ke stroji a koukal, tak to by mě nebavilo. Já potřebuji něco dělat.

Vidíte v tomto oboru budoucnost?
Ano, celkově strojírenství bude hodně potřeba. Myslím, že by se tomuto oboru mělo věnovat více lidí. Ve škole nás bylo ve třídě 23, ale všichni to asi dělat nebudou. Teď v zaměstnání vidím, jak mladí lidé tomuto oboru chybí. Když někam jedeme, jsme maximálně dva mladí na deset padesátiletých. Je to škoda.

Pomohla vám v získání dovedností nejvíce škola?
Určitě, ale spoustu mě naučil i táta. A brigády. Pokud někdy potřebuji radu, zajdu i za kamarády, kteří dělají jiné obory a oni zase za mnou. Takže se tak nějak doplňujeme. Hlavní je podle mě nějaká zkušenost.

Zúčastnil se a následně vyhrál soutěž České ručičky. Jak tato soutěž probíhá?
Koná se krajské a státní kolo. V obou je praktická a teoretická část. V praktické podle dokumentace vyrábíme sestavu dílců. V teoretické jsou strojírenské otázky, třeba druhy ocelí a podobně. Zadání je pro všechny stejné 
a soutěží se v tom, kdo ho nejlépe zpracuje. Dál na mezinárodní úroveň se už nepokračuje. Celkově si myslím, 
že je soutěž hodně o náhodě, protože v naší kategorii bylo jenom pilování, což není moc zajímavé. Mohlo by to být mnohem zajímavější, kdyby se soutěžilo ve všech aspektech tohoto oboru. Od sváření přes strojní obrábění, pilování a tak dále, aby se mohlo říct, že je člověk mistr. Například kdybych já šel na sváření, tak bych třeba mohl něco pokazit a přišel bych o body.

Jak jste se na soutěž dostal?
V učilišti se mi dařilo, tak mě poslali soutěžit. V prváku jsem byl jenom na krajském kole a skončil jsem na druhém místě, ale do dalšího kola jsem nepostoupil kvůli covidu. Následně ve třeťáku jsem se dostal i do celostátního kola.

V jakých kategoriích se soutěží?
Myslím, že kategorií je kolem pětadvaceti. Například tam byli obráběči kovů, tesaři, truhláři nebo mechanik seřizovač a podobně.

Proti kolika soupeřům jste soutěžil?
Nepamatuju si přesně, ale myslím, že v krajském kole bylo tak ještě dalších 12 lidí. Tehdy tam se mnou byl Matyáš Pejšek a byli jsme jako tým první. Na celostátním nás bylo kolem dvaceti.

Chodí na tyto soutěže zaměstnavatelé, kteří hledají potencionální budoucí zaměstnance?
Nevím, jak tomu bylo u ostatních soutěžících, ale mě nikdo nekontaktoval. Občas nás někdo pozval do jejich firem, takže jsme se mohli někam podívat. Já bych stejně nešel, už během školy jsem chodil na brigády a teď mám práci, ve které jsem v ní spokojený.

Jaké byly reakce okolí na vaše vítězství?
Doma měli samozřejmě radost. Jeden z mých bratrů byl kdysi taky na soutěžích za školu, ale už si nepamatuji, jak dopadl. Když jsem přijel, tak jenom říkal, že to čekal. Já zrovna nejsem člověk, který by se výhrou potřeboval chlubit. I od učitelů se mi dostalo jenom pozitivní reakce. Určitě bych chtěl poděkovat panu Peroutkovi, protože pro mě udělal hodně a bez něj bych na té soutěži vůbec nebyl. Když jsem jel soutěžit v prváku, tak mě připravoval, protože tam byla látka, která se učí až ve druháku a třeťáku.

Účastnil jste se i jiných soutěží s podobným změřením?
Ne a trochu mě to mrzí. Myslel jsem, že budu moct jezdit jako kovoobráběč, ale jak to nebyl můj obor, tak to nešlo. Podle mě je to škoda, protože i jiní kluci, který jsou šikovní, by mohli jezdit na tyhle soutěže v rámci jiných oborů.

Zabýváte se obráběním kovů i doma?
Určitě. Mám doma dílnu, jen při zaměstnání na to není moc čas. Nedávno jsem vyráběl štípací automat na zpracování dřeva nebo vyvážecí techniku. To je taky na dříví. Někdy  jezdím opravovat ke známým na farmu. Víceméně kdokoliv přijde a potřebuje s něčím pomoci, tak se vždycky snažím udělat, co je v mých silách. Baví mě to.

Co vás na procesu výroby baví nejvíce?
To je složité. Dá se říct, že mě spíš baví kusová výroba, ale sériová mi taky nevadí. To záleží podle toho, kolik toho je. Nanejvýš tak 500 kusů, víc už mě nebaví. Jednou jsem dělal v práci sérii, která měla čtyři tisíce kusů, 
a to bylo pro mě peklo. Raději do toho dám nějakou svojí originalitu. Když jsem dělal štípací automat, tak ho táta přinesl na videu a nikdo ho v České republice nevyráběl. Takže jsem to vymýšlel podle videa a byl to takový pokus omyl. Když jsem dělal jiné stroje, tak přece jen někdo v Česku už s tím měl zkušenost. Samozřejmě, když 
se dělají věci, které nejsou jednoduché, je radost, že stroj jako celek funguje, o to větší. Problém může nastat, když 
na jednom projektu dělá hodně lidí. Myslím, že projekt mají vymýšlet dva maximálně tři lidi. Pokud je to auto, 
tak to musí být sto lidí, ale u menších strojů by to nefungovalo.

Preferujete tedy menší kolektiv i v práci?
Rozhodně. Do firmy, kde je víc jak sto zaměstnanců bych asi nešel. Prvně jsem byl ve firmě, kde byli tři zaměstnanci a teď je nás v jiné pět.

Máte nějaký další cíl?
Někdy bych chtěl pracovat sám na sebe. Ale v téhle době se mi začínat nechce. Uvidím, jak to bude vypadat v budoucnu. Zatím bych to sám asi ani nezvládl. Chtěl bych  zkusit třeba CNC technologii. Tato technologie spočívá v tom, že se do počítače naprogramuje program a stroj obsluhuje soustruh samostatně, takže u toho nemusí člověk stát. Zatím s tím neumím a budu se to muset naučit sám, protože nás to ve škole neučili. Což je podle mě taky škoda.

Iva Pacnerová