Na věži žilo i osm lidí, vzpomíná vnučka hlásného Jaromíra Jirků

Život na věži kostela svatého Bartoloměje zná Jaromíra Jirků z rodinného vyprávění. Je vnučkou posledního pelhřimovského městského hlásného Jana Kotrče, který na věži bydlel až do roku 1932. Dnes zde pořádá komentované prohlídky Jak se žilo nad městem a návštěvníkům přibližuje historii prostřednictvím autentických rodinných příběhů. V rozhovoru vzpomíná na osudy svých předků i na tradici, která byla po staletí neodmyslitelnou součástí života města.

Jak se vlastně zrodil nápad pořádat komentované procházky „Jak se žilo nad městem“?
Myšlenka navázala na komentované prohlídky, které jsem vedla už dříve. Celý život jsem učila, a proto mi vždy záleželo na tom, aby děti měly vztah k městu, ve kterém žijí, a znaly jeho historii. Nejsem historička, proto se na minulost dívám spíš prostřednictvím osobních příběhů. Právě odtud vzešel i nápad na prohlídky věnované životu na věži. Mám k ní totiž velmi blízký vztah – můj dědeček na ní od roku 1905 působil jako městský hlásný.

Tuto komentovanou prohlídku už nabízíte nějakou dobu. Jaký je o ni zájem?
Ze začátku byl zájem poměrně velký, postupně ale návštěvnost klesla. Myslím, že řadu lidí odradí samotný výstup na věž. Když se s nimi o ní bavím, často říkají, že by nahoru nešli. Přitom o povídání o historii by zájem měli. Na poslední prohlídce byli čtyři lidé, ale vůbec mi to nevadí. Máme dost času si popovídat a v klidu si celou věž projít.

Kdo na prohlídky nejčastěji chodí? Převládají mladší, nebo starší zájemci?
Je to opravdu různorodé. Na poslední prohlídce byli mladí lidé kolem dvaceti let i senioři. Zájem o historii věže zkrátka není otázkou věku.

Využívají vaše prohlídky také školy?
Ano, občas ano. Nejčastěji při různých výměnných pobytech nebo návštěvách ze zahraničí. Naposledy to byla například skupina z partnerské školy v Dolném Kubíně. Přiznám se ale, že když vedu na věž děti, cítím velkou zodpovědnost. Jsou to pro mě cizí děti a přece jen mám o jejich bezpečnost trochu obavy.

Vaše prohlídky jsou úzce spojené s historií vaší rodiny. Jak vlastně začal příběh vašich předků na věži?
Na věži žil od roku 1905 můj dědeček. Původně byl vyučený tesař, takže své řemeslo využíval i při údržbě věže. Po návratu z vojenské služby, kterou absolvoval u vojenské hudby, se přihlásil do konkurzu na místo městského hlásného. Díky svým hudebním zkušenostem uspěl a stal se nástupcem dlouholetého hlásného pana Kratochvíla.

Co všechno měl městský hlásný na starosti a jak vypadal jeho běžný den?
Jeho práce byla mnohem pestřejší, než si dnes většina lidí představuje. Z věže především dohlížel na bezpečnost města a včas upozorňoval na případný požár. Každou noc od deseti hodin večer do tří hodin ráno navíc každou celou hodinu troubil na tři světové strany a poté ještě scházel do zvonice, aby odzvonil příslušnou hodinu. Byla to fyzicky náročná práce. Kromě toho měl na starosti také meteorologická pozorování.

Zmínila jste meteorologická pozorování. Co si pod tím můžeme představit?
Součástí práce hlásného byla i meteorologická služba. Dlouho jsem si myslela, že kovové růžice na věži jsou jen ozdobou. Až moje teta, která se dožila téměř sta let, mi vysvětlila, že sloužily ke sledování směru větru. I to patřilo k povinnostem tehdejšího hlásného.

Byla práce hlásného jeho jediným zdrojem obživy?
Nebyla. Dědeček byl také kapelníkem a se svou kapelou hrával při různých slavnostech. Aby ale uživil rodinu, chodil ještě do zaměstnání. Pracoval v pelhřimovské perleťárně v Sadech, takže kromě služby na věži měl ještě běžnou práci.

Pro většinu lidí je návštěva věže svátkem. Myslíte, že pro vašeho dědečka to bylo naopak místo, které bral jako běžnou součást života?
To už dnes s jistotou říct nedokážu. Dědeček o sobě příliš nemluvil a ani můj otec toho z jeho vyprávění moc nevěděl. Myslím si ale, že věž pro něj byla skutečně domovem. Měl tam služební byt, který byl součástí jeho práce, a velkou roli v jeho životě hrála hudba. Na věži nejen troubil, ale učil tam i své žáky. Byla to zkrátka jeho práce i způsob života.

S troubením z věže je spojená jedna známá pelhřimovská zajímavost. Proč se troubilo jen na tři světové strany a ne na všechny čtyři?
Existuje několik vysvětlení. Tradovalo se, že na čtvrté straně byl hřbitov u kostela Panny Marie, a proto se tím směrem netroubilo. Dochovala se ale i řada pověstí. Jedna vypráví, že předchůdce mého dědečka dostal při troubení z této strany takovou facku, až mu zčernala tvář. Můj otec měl ale mnohem praktičtější vysvětlení – z této strany na věži vždy velmi silně foukalo. Sama jsem si to později vyzkoušela, takže je docela možné, že právě nepříznivé počasí stálo za tím, proč se na čtvrtou stranu netroubilo. A pak už existují i úsměvné historky, třeba že hlásný dostal pohlavek od své přísné manželky.

Když člověk dnes vstoupí do věžního bytu, překvapí ho, jak je malý. Kolik lidí v něm vlastně žilo?
Když se můj dědeček v roce 1905 na věž nastěhoval, žilo tam postupně osm lidí – on s manželkou a jejich šest dětí. Dnes si to umíme jen těžko představit. Moje teta Emilka ale vzpomínala, že jim to tehdy připadalo úplně normální. Na noc se vytahovala vysouvací lůžka, přes den se zase uklidila. Oblečení měli málo, takže nepotřebovali skříně. Ukládali ho do truhly, která zároveň sloužila k sezení, nebo ho věšeli na háky na dveřích. Jak děti dospívaly, odcházely z domova, a když se dědeček v roce 1932 z věže stěhoval, zůstali tam už jen se dvěma syny.

Vypráví se, že lidé na věži chovali i domácí zvířata. Bylo to i ve vaší rodině?
To se traduje, ale podle vyprávění mého otce to u naší rodiny neplatilo. Myslel si, že kozy tam možná choval předchozí hlásný Kratochvíl. Otec vzpomínal jen na králíčka, který mu bohužel spadl z ochozu věže, a na kavku. Jinak žádná hospodářská zvířata naše rodina na věži nechovala.

Dá se tedy říct, že tradice vynášení kozy na věž s vaší rodinou nesouvisí?
Ano, s mým dědečkem ji spojovat nemůžeme. Je ale možné, že její původ souvisí s jinou pelhřimovskou tradicí u kostela svatého Víta, kde se při slavnostech shazoval kozel. Tyto dvě tradice se mohly časem propojit.

Mluvíme o městském hlásném. Jakou roli ale měla jeho manželka?
Její život rozhodně nebyl jednoduchý. Když byl dědeček pryč, například když hrál s kapelou, zastupovala ho. Na trubku sice nehrála, ale hodiny ohlašovala pomocí píšťaly. Ještě těžší období přišlo za první světové války, kdy dědeček narukoval. Na věži zůstala sama s několika dětmi a musela se postarat o jejich obživu. Troubení se tehdy kvůli válce nekonalo, ale i tak nesla celou tíhu každodenního života na svých bedrech.

Na věži prý pečovala i o děti z města. Dá se s nadsázkou říct, že tam provozovala malé „vysokohorské sanatorium“?
S trochou nadsázky ano. Na věž si brala děti místních měšťanů, za což dostávala menší odměnu, která rodině pomáhala s obživou. Tehdy se totiž říkalo, že děti vyrůstající na věži jsou mimořádně zdravé díky čistému vzduchu. V době, kdy byly infekční nemoci běžné, tomu lidé věřili. Paní hlásná si tak mohla alespoň trochu přivydělat a zároveň pomoci rodině zvládnout těžké období.

Kdy vlastně skončil život vaší rodiny na věži a proč se z ní odstěhovala?
Na věži rodina žila do roku 1932. Dědeček měl velmi složitý osobní život, byl třikrát ženatý. Jeho první manželka zůstala během první světové války sama s dětmi, když musel narukovat. Když se po letech vrátil z války domů, čekala ho tragédie. Deset dní před jeho návratem zemřel za dosud nevyjasněných okolností jeho nejstarší syn Jan a rodina se rozpadla.
Moje vlastní babička, dědečkova druhá manželka, zemřela v roce 1930, když byly mému otci pouhé čtyři roky. Později se dědeček seznámil se svou třetí ženou. Byla velmi pořádná a život ve stísněném věžním bytě jí nevyhovoval. I to byl jeden z důvodů, proč se rozhodli věž opustit. Dědeček mezitím postavil domek pod nemocnicí a nastoupil na místo městského strážníka.

Skončila tehdy i tradice městského hlásného, nebo šlo jen o rozhodnutí vaší rodiny odstěhovat se z věže?
Ne, s odchodem našeho dědečka funkce hlásného neskončila. Po něm nastoupili ještě dva další. Prvním byl podle dobového tisku pan Dračka, který ve funkci vydržel jen krátce. Kvůli vážnému osobnímu incidentu byl z místa odvolán. Po něm přišel dědečkův spoluhráč z kapely, pan Vaverka, který na věži sloužil až do druhé světové války. Právě válka znamenala definitivní konec této tradice. Z věže už se netroubilo živě. Krátkou dobu ještě zaznívala nahraná pelhřimovská znělka pouštěná z městského rozhlasu, ale tím éra městských hlásných definitivně skončila.

Dokázala byste si představit, že by se tradice městského hlásného alespoň symbolicky obnovila, třeba během turistické sezony?
To je můj dlouholetý sen. Už při oslavách 800 let Pelhřimova jsem navrhovala, aby se tradice alespoň symbolicky vrátila. Existuje totiž nahrávka původní pelhřimovské znělky, kterou pořídil můj otec při svěcení nových zvonů.
Byla bych moc ráda, kdyby se podařilo tuto znělku v kvalitní podobě znovu nahrát a každý den třeba v deset hodin večer ji z věže pouštět, klidně jen prostřednictvím reproduktorů. Myslím, že by to byla krásná připomínka historie města.
Tradice troubení se přitom udržela ještě dlouho po zániku funkce hlásného. Dokud můj otec mohl na věž vystoupat, troubil při různých příležitostech, především o Vánocích. Později vychoval další trumpetisty, kteří v této tradici pokračovali. Pelhřimovská znělka zazněla například i při návštěvě prezidenta Václava Havla.

Kamil Vaněk