Na Lubomíra Lipského vzpomínají členové divadelního spolku, kolegové i rodinní příslušníci

Pelhřimovský rodák herec Lubomír Lipský by se 19. dubna dožil 100 let. A protože jsem jednou z mála pamětníků, dovolte mi, abych na něho zavzpomínala.

S panem Lipským jsem se poprvé seznámila v roce 1979, kdy náš divadelní spolek Rieger slavil 85. výročí svého založení. To ještě jezdili na naše představení nebo různé oslavy s otcem Vilémem a bratrem Oldřichem. Od té doby jsme se spolu setkávali při různých příležitostech. Převážně na oslavách našeho spolku nebo při návštěvě pražského divadla, kde hrál.

Musím podotknout, že se stále zajímal o dění v našem městě. Všechno jsme mu museli vyprávět. Hospodář našeho spolku Vladimír Brož mu při pravidelných cestách do Prahy vozil radniční noviny, které celé přečetl. Vladimír na něho vzpomíná: „Jednou jsem jel v tramvaji a koukám, v řadě přede mnou sedí pan Lipský. Nakloním se k němu a řeknu ať žije Pelhřimov. On se ohlédl a začal se smát. Hned se ptal co Marie (Steinhauserová) a co je nového ve městě, jestli připravujeme nějakou hru.“

Lubomír Lipský měl velmi příjemnou a hodnou manželku Věru. V roce 2003, kdy byla odhalena na náměstí pamětní deska rodině Lipských, jsme si spolu povídaly. Shodly jsme se na tom, že jsou všichni muži stejní. Ona svému manželovi zajistila perfektní rodinné zázemí. Velkým překvapením pro mne bylo, když jsem měsíc a půl po tomto rozhovoru dostala do schránky oznámení o jejím úmrtí. Tenkrát to pan Lipský nesl velmi těžce. Dlouho jsme si po telefonu povídali.

Divadlo pro něho bylo vším
Milé bylo setkání v době, kdy kulturní zařízení města chystalo stálou expozici s názvem MÚZYum Lipských. Tenkrát nás pozval přímo do svého domu. Bylo to zajímavé – v přízemí byt Miroslava Horníčka, v prvním patře byt rodiny Lipských. A v jejich kuchyni jsem vařila kávu, připravovala občerstvení a posléze i myla nádobí. Nebyla bych zvědavá žena, kdybych si celý byt neprohlédla a nevedla s Lubomírem diskusi nad jednotlivými kusy nábytku nebo nad obrazy na stěně. Visel tam také portrét Lubomíra a jeho ženy Věry, který malovala jejich snacha. Tam jsme vzpomněli na syna, který mu zemřel v pouhých čtyřiceti letech. Vybírali jsme fotografie a různé předměty, které jsou dnes vystaveny v síni Lipských.

Pro Lubomíra bylo divadlo vším, hrál vlastně až do své smrti. Vzpomínám na roky, kdy se v našem divadle hrály předpremiéry Divadla Na Fidlovačce. Jednou z nich byla hra J. K. Tyla Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka. Tam ztvárnil roli Žida Ševelese. To mu bylo kolem osmdesátky – vyskakoval na židli, pak z ní na zem a byl plný elánu. To samé v Divadle Karlín, kde jsme se spolkem byli na hře Má férová Josefína. Po představení jsme se zastavili u něho v šatně. Všechny v Pelhřimově pozdravoval a těšil se, že zase přijede.

Naposled jsme si spolu podali ruku na oslavě jeho devadesátých narozenin v Divadle ABC v Praze. I tenkrát byl plný sil a optimismu. Hrál v představení Pan Kaplan má třídu rád. Na jevišti poskakoval a hrál na pozoun. Pak už jen jeho příbuzní poslali zprávu, že je nemocný.

Vzpomínky na dobrého člověka
„Moji rodinu a rodinu Lipských pojily dlouholeté vztahy. Můj praděd byl starostou města, otec Lubomíra Vilém byl radním,“ vypráví ředitel Kulturních zařízení Města Pelhřimova Martin Ecler. Podle něj byl Lubomír pohodový 
a velmi skromný člověk s úctou k druhým lidem.

„Do muzea Lipských nám nabízel všechna svá ocenění. Nemohl jsem je ale jen tak přijmout, viděl jsem, jak se sebou vnitřně bojuje. Proto jsem to dlouho odmítal, říkal mu, že je v nich celý jeho život a kariéra. Až jednou jsme k němu domů přijeli s bývalým starostou Leopoldem Bambulou a on prohlásil, že nám všechno dává, ať si to odvezeme. V tu chvíli už byl pevně rozhodnutý. Tak jsme neplánovaně nakládali všechny ty Thálie, TýTý 
a další ceny a vezli je do Pelhřimova. Teď si je návštěvníci města mohou v muzeu prohlédnout,“ končí Martin Ecler.

Dlouholetá dramaturgyně divadla ABC a překladatelka Ludmila Janská se dobře znala i s paní Věrou a o Lubomírovi říká: „Byl nejen dobrý herec, ale byl také velmi muzikální. V rámci role sedl i za klavír a zahrál. Byl to fajn kolega, měla jsem ho ráda.“

„Na dědečka moc rád vzpomínám a moc mi chybí. On byl nejen bezva dědeček, ale i životní rádce. Dával mi rady do života roztomilým způsobem – kluku, to je pitomost nebo kluku, to je dobrý nápad. To kluku pro něho bylo zachování si mladiství, říkal tomu elan vital. Klukem prý může být i člověk vysokého věku a naopak mladík může být starcem. Kromě toho, že mi radil, měl neskutečný rozhled. Kolikrát jsem vnímal fakt, že on je ten kluk 
a já stařec,“ říká Lubomírův vnuk Matěj Lipský.

Marie Steinhauserová

Zobrazit další fotografie (3)