Když sůl vládla městu: Příběh pelhřimovské solnice

Sůl, neodmyslitelná součást kuchařského umění i chodu hospodářství, bývala v Čechách v minulosti skutečně „nad zlato“. Čechy totiž neměly vlastní vydatnější ložiska a byly tak odkázány na dovoz z okolních zemí. Obchod byl proto odedávna organizován na dvou úrovních. Transport ze zahraničí byl záležitostí obchodních firem a své příjmy odsud čerpal především panovník. Lokální distribuce pak byla v rukách vrchností a městských rad, které si jako svůj podíl k ceně soli připočítávaly další přirážku. Tomu napomáhala i skutečnost, že poddaní mívali povinnost kupovat sůl pouze od své vrchnosti. V Pelhřimově byl výnos tohoto obchodu příjmem městské pokladny, která prodej svěřovala vždy některému z měšťanů.

V 17. století se příjmy ze solního obchodu stávaly stále více předmětem zájmu bezedné panovnické pokladny. Tyto snahy vyvrcholily v roce 1706, kdy císař Josef I. prohlásil obchod se solí za své výsadní právo (regál). To znamenalo, že sůl se nyní mohla dovážet pouze z nalezišť v rakouských zemích a dovoz odjinud byl zakázán. Naleziště ležela za Dunajem a tradiční transportní cesta vedla z Mauthausenu přes Freistadt do Českých Budějovic. Po vyhlášení regálu byla otevřena ještě druhá cesta ze Sankt Johannu přes jihozápadní Moravu. 
Pro další distribuci do vzdálenějších částí Čech musela být nyní vytvořena i nová síť distribučních skladů. Z geografického hlediska k tomu byla vhodná zvláště území jihovýchodních Čech, kde se o zřízení skladu v Počátkách či v Žirovnici ucházel majitel žirovnického panství František Leopold ze Šternberka. Konkurentem se mu stal především Pelhřimov, jehož městská rada si od solnice slibovala oživení obchodního ruchu v dopravně odlehlém městě a zvýšení prodeje místních produktů, chleba, piva či masa. Ambice královského města podporovala jak výhodná poloha blíže východním Čechám, tak jeho podřízenost přímo panovníkovi, a tedy možnost využívat královské regály k vlastní prosperitě. Rada navíc slibovala zajištění dostatečných prostor pro uskladnění soli a její dopravu prostřednictvím vlastních poddaných, díky čemuž měla být cena srovnatelná s cenou transportu do Českých Budějovic. Tyto argumenty zapůsobily a na počátku roku 1707 císař zřízení skladu soli v Pelhřimově schválil.

K zahájení provozu bylo třeba nalézt správce, který byl svého druhu podnikatelem a musel proto složit vysokou kauci 3000 zlatých (částka převyšující cenu nejvýstavnějších domů ve městě). Tu se podařilo shromáždit pouze Josefu Ignáci Pichmanovi. Ten se ze své činnosti zodpovídal přímo panovnickým úřadům, zaměstnával vlastní personál, tedy účetní a skladníky, a s městskou radou vyjednával především o využívání poddaných vlastnících potahy k přepravě soli do města a odtud dále do východních Čech.

Sůl se původně skladovala v radnici (zámku), když ale tyto prostory přestaly dostačovat, muselo město splnit svůj slib a postavit novou solnici, bezpečnou před ohněm a vodou, s kapacitou 20 000 polovičních soudků.  Vybráno bylo místo za radnicí v parkánu mezi hradbami, a vyprázdněná městská pokladna si na stavbu musela vypůjčit několik tisíc zlatých. Stavělo se po 44 týdnů od léta roku 1712 do jara roku 1713, s využitím poddaných i najatých řemeslníků, za každého počasí. Kámen se lámal v lomech i v zimě, vápno se hasilo „v nezdravé páře vápenné“, konšel Jiří Noskovský, pověřený vedením stavby, musel podle svých slov „do krvavé práce lid bez lítosti zahánět“.

V této době procházelo přes pelhřimovskou solnici druhé největší množství soli hned po solnici v pražském Ungeltu. Město samo však mělo z nové stavby užitek pouze v podobě solní deputací placeného nájmu ve výši 200 zlatých ročně. Hlavní příjmy z obchodu plynuly do panovnické pokladny a podíl na zisku měl i správce Pichman. To bylo také důvodem, proč po jeho smrti v roce 1746 chtělo město úřad správce převzít samo a ručit místo kauce celým obecním majetkem. Proti tomu se ale postavil podkomoří s odůvodněním, že správa solnice má být v rukou soukromé osoby, neboť případný nezdar v obchodování by mohl obecní pokladnu dále zatížit. Město tak i poté spravovalo pouze distribuci soli koupené ze solnice mezi měšťany a poddané.

Ve druhé polovině 18. století se osudy pelhřimovské solnice protnuly ještě s další oblastí působení panovnické moci. Poté, co bylo v Týně nad Vltavou vybudováno dělostřelecké cvičiště, začala být solnice vzhledem k nízké vlhkosti vzduchu využívána také jako sklad střelného prachu. Tento riskantní krok se městu stal málem osudným: při velkém požáru v roce 1766 se hlavní úsilí soustředilo na záchranu této budovy, neboť výbuch zásob prachu by býval město srovnal se zemí. Hašení zároveň znehodnotilo i uskladněnou sůl, která se musela přenést do městského špýcharu.

To však již bylo v době, kdy v obchodu se solí začínalo docházet k dalším změnám. V zemi postupně vznikaly nové sklady (v roce 1769 například v nedalekém Jindřichově Hradci) a v roce 1783 byla zrušena i povinnost poddaných odebírat sůl od vrchnosti. Budova solnice tak stále více ztrácela na významu. Záchranou se pro ni nakonec stalo rozhodnutí o jejím přebudování na tzv. Národní dům, který se stal po rozsáhlé rekonstrukci v letech 1895–1896 střediskem místního kulturního života. Tomuto účelu pak tato impozantní budova slouží dodnes.            

Zdeněk Martínek, foto archiv Muzea Vysočiny Pelhřimov