Její lev našel místo na Hradě, teď vystavuje v Pelhřimově

Zuzana Lambl má sportovní i uměleckou tvář. V minulosti slavila úspěchy na tenisovém kurtu, stala se jedničkou českého žebříčku a mistryní republiky ve squashi a vybojovala osm titulů mistryně světa v racketlonu. Dnes se živí jako trenérka a ve volných chvílích maluje. Jeden z jejích obrazů našel místo i v pracovně prezidenta Petra Pavla. S pelhřimovskou rodačkou jsme si povídali před vernisáží její výstavy v Galerii M.

V Pelhřimově vystavujete poprvé?
Ano. V Praze jsem měla dvě výstavy, jednu s vernisáží a jednu bez. Ta s vernisáží byla úplně první a bylo to pro mě obrovské překvapení. Kamarádi za mnou pořád chodili a říkali: „Tak ty obrázky někde vystav.“ A já na to: „Ne, to je divný.“ Pak jsem si ale řekla, že líná huba je holé neštěstí, a zeptala se ve dvou, třech kavárnách, jestli pořádají i výstavy. „No jasně, přijďte, uděláme to i s vernisáží.“ Pelhřimov je super, protože tu po dvaceti, třiceti letech potkám lidi, které jsem hrozně dlouho neviděla, třeba i ze základky.

Těšíte se tedy i na setkání. Přidává se k tomu nervozita z toho, jak lidé vaše obrazy přijmou?
Těším se, nervózní nejsem. Spíš je tam očekávání, kdo se objeví a koho po dlouhé době uvidím. Určitě jsem bývala daleko nervóznější, když jsem šla na squashový nebo tenisový kurt. Vernisáž beru jako příjemné setkání.

Sport i malování patří k vašemu životu. Měla jste k obojímu blízko už odmalička?
Myslím, že ve mně byly obě stránky odmalička. Ráda jsem malovala, hrála na hudební nástroj a sportovala. Nakonec u mě zvítězil sport. Ale malovala i moje mamka a dědeček. Mamka je přitom matematička a technik, děda zase hodně maloval i vyřezával. Takže nějaké umění v naší rodině vždycky bylo. Naplno se to asi rozvinulo až u mojí dcery, kterou sport vůbec neláká.

Já jsem se k malování vrátila asi ve třiceti, když jsem zjistila, že je to skvělý doplněk ke sportu. Pořád jsem měla potřebu něco dělat, tak jsem si říkala, že se aspoň neuběhám k smrti. Když jsem si sedla, napadlo mě, že místo koukání na film můžu zkusit něco namalovat.

Odpočíváte u malování třeba po tréninku?
Ideálně maluju, když jsem unavená po tréninku. Už nemám takový ten pocit, že bych potřebovala něco dělat, ale opravdu si potřebuju odpočinout. Nebo když mám odpočinkový den, nic se mi nechce, ale nechci ho úplně proflákat a jen se válet. Takže se to vlastně doplňuje skvěle.

Maluju ale sezónně, řekla bych. Tak od září přes zimu, kdy jsou krátké dny a dlouhé večery, je zima a nechce se mi ven. Přes léto si na to vůbec nevzpomenu, nemám na malování myšlenky ani chuť.

Když už si k plátnu sednete, co vás inspiruje? K jakým motivům se vracíte?
V podstatě jsem se ustálila na třech motivech. První jsou lvi, protože jsem narozená ve znamení Lva. Pak lodě, většinou někde na moři. S manželem se věnujeme jachtingu a právě díky němu jsem k tomu hodně přičichla. A potom portréty, u kterých mi jde spíš o emoce. Někdy je člověk trochu smutný, tak třeba namaluju portrét s nějakými čmouhami. Dávám do toho i trochu abstrakce.

A když je obraz hotový, necháváte si ho, nebo ho posíláte do světa?
Mám pár svých oblíbených, které jsem dlouho nechtěla pustit. A některé jsem ještě nepustila. Jinak je většinou dávám jako dárky nebo se občas podaří něco prodat. Mám velkou radost, když si někdo můj obraz vezme domů. Takže je většinou posílám dál, nechala jsem si jich jen hodně málo.

Jeden z nich doputoval až k prezidentu Petru Pavlovi. Jak vás napadlo obdarovat právě jeho?
Když jsem skončila se squashem, otevřely se mi možnosti, co všechno bych v životě ještě chtěla stihnout. Jednou z těch věcí bylo ježdění na motorce. Nejdřív jsem si koupila Vespu, pak jsem si udělala papíry na velkou motorku. A tak jsme se dostali mezi partu motorkářů z Havloids Memorial Clubu, kteří si říkají havloidi. Jsou v kontaktu s prezidentem a pořádají různé akce, nejen motorkářské.

Loni před Vánocemi uspořádali besídku na podporu Ukrajiny s rozhovory s různými osobnostmi. V půlce programu se tam najednou neohlášeně objevil Petr Pavel. To bylo velké překvapení. Navíc si sedl o řadu před nás, takže jsme na něj dobře viděli.

Jak na vás to nečekané setkání zapůsobilo?
Říkala jsem si, že ten chlap je nesmírně inspirující. Na závěr ho poprosili, aby něco řekl, a on z fleku pronesl asi tříminutovou řeč, která člověka zasáhla.

A po té besídce už bylo jasné, komu obraz věnujete?
Já už jsem doma delší dobu měla namalovaného velkého modrého lva. Manžel mi předtím přinesl velké plátno a řekl: „Tady máš výzvu. Až se na to budeš cítit, namaluj si na něj, co chceš.“ Tak jsem se do toho pustila, ještě dávno před tou besídkou. Jen jsem si pořád říkala, že toho lva potřebuju někomu dát, ale nevěděla jsem komu.

Když jsme se vrátili z besídky, manžel mi říká: „Hele, teď už bych úplně přesně věděl, pro koho ten obraz je.“ Sehnala jsem tedy adresu na Hrad a obraz zabalila.

Před odesláním jste ale ještě musela upravit podpis. Co se stalo?
V té době jsem si zkrátila příjmení a změnila i podpis. Předtím jsem se podepisovala jako ZK, potom jako ZL. Jenže to L bylo hodně schované, takže podpis vypadal jako Z v kroužku. A zrovna v téhle době poslat takové Z prezidentovi na Hrad… Naštěstí si toho všiml kamarád, protože mě by to vůbec nenapadlo. Říká: „Hele, ten tvůj podpis, to Z, to je dneska symbol ruské invaze.“ A já: „Ježišmarja, no jo!“ Tak jsem už zabalený obraz zase rozbalila a podepsala se celým jménem. Pak jsem k němu přiložila průvodní dopis a poslala ho přes PPL na Hrad.

Přišla z Hradu nějaká reakce?
Přišel mi dopis z prezidentské kanceláře, že prezident obraz dostal a moc za něj děkuje. Ale váže se k tomu ještě jedna hrozně pěkná historka, která podle mě celý příběh uzavírá. Můj brácha pracuje jako kameraman a asi před půl rokem letěl s prezidentem do Chorvatska na nějakou akci. Když se spolu bavili, řekl mu: „Moje ségra vám posílala ten obraz se lvem.“ A Petr Pavel mu odpověděl: „Jo, jo, ten mám v kanceláři prezidenta.“ Když mi to brácha vyprávěl, říkala jsem si: „Jo, prostě je tam!“

Takže jste se nakonec dozvěděla i to, kde váš lev našel místo.
A udělalo mi to hroznou radost. Brácha mi říkal: „Já jsem to prostě musel zmínit.“ Když jsem se dozvěděla, že s prezidentem poletí, napadlo mě, že by mohl zjistit, kde obraz skončil. Pak jsem si ale řekla: „Kašli na to, to je jedno, prostě někde je.“ A on se zeptal sám od sebe.

Nový domov teď mohou najít i obrazy z pelhřimovské výstavy. Budete ráda, když si je návštěvníci odnesou, nebo se vám s nimi bude těžko loučit?
Obě varianty jsou v pohodě. Větší radost by mi ale udělalo, kdyby si lidé pár obrazů odnesli. Těší mě, když někoho můj obraz osloví a něco mu přinese.

Kamil Vaněk

Zobrazit další fotografie (4)