Dnes je 21.02.2024

Svátek má Eleonora, Lenka

ikonka pocasi 5°C - zataženo

Pelhřimov

Hudba spojuje. Dohromady svedla i Bezstarostovy

Hudba spojuje. Dohromady svedla i Bezstarostovy

Rozhovor jsme si domluvili rychle. Ze dne na den. Přitom celoživotní muzikanti a učitelé hudby v místní ZUŠ Dana a Michal Bezstarostovi mají až na pár dnů v roce doslova napěchované diáře akcemi. Z tohoto důvodu až překvapí, s jakou pohodou, vstřícností a otevřeností se pustili do povídání. Smích tento rozhovor doprovázel.

Svěřili jste se, že jeden z vás dnes hraje na pohřbu, druhého čeká svatba. Následující den budete koncertovat na Masarykově náměstí. Nemohu začít jinak než dotazem, kolik akcí absolvujete ročně?
Dana Bezstarostová (D. B.): Pokud by šlo o akce Vysočinky, ty bych spočítat dokázala. Když se ale budeme bavit o všech akcích, na kterých hrajeme, zpíváme nebo jsme jako učitelé, tak to se snad ani spočítat nedá.
Michal Bezstarosta (M. B.): Jsou týdny, kdy máme pět akcí. Nejméně jsou dvě. Volné víkendy prakticky nemáme. Nejvytíženější býváme na konci školního roku a předvánočním čase.

Těší vás, že jste tak zapojení nebo už unavuje?
D. B.: Mě to ještě baví.
M. B.: Hraní na plesech v noci už mě unavuje. Nejraději už bych hrál jen koncerty. Dana, ale říká, že to je naše poslání. A má pravdu. My muzikanti to máme nastavené jako sestřičky v nemocnici. 

Dana Bezstarostová
Pojmenovali jste to posláním. Dá se to nazvat i vysněným povoláním?
M. B.: Když se zeptáte našich dětí, co chtějí v životě dělat, tak neví. Já jsem naopak v sedmé třídě už věděl, že chci jít na konzervatoř. Skončil jsem s fotbalem a plně jsem se věnoval hře na trubku.
D. B.: Odmala jsem chtěla buď zpívat nebo být učitelkou v mateřské škole. Sen se mi tak splnil. Splnilo se mi i to, že jsem nechtěla jít do velkého města. Jsem ráda, že jsem mohla zůstat v Pelhřimově.

Dano, o vás vím, že pocházíte z muzikantského prostředí. Michale vy jste měl také rodiče muzikanty?
M. B.: U nás to bylo ob jedno koleno. Můj děda byl muzikant, strýc hrál výborně na trumpetu. Kromě toho trumpety vyráběl. Byl v tom opravdu dobrý a v Praze dokonce Armstrongovi trubku předával. To byl můj vzor.

Kdo nasměroval k muzice vás, Dano?
D. B.: U nás se vždy zpívalo, hrálo. K muzice měli blízko rodiče i prarodiče. Nikdo mě nutit nemusel. Odmalička jsem zpívala, až mě jednoho dne mamka vzala a dovedla do lidové školy k panu Duškovi. Ten mě přijal uprostřed školního roku.

Oba jste studovali hudbu na vysokých školách, ale každý v jiném koutu republiky. Přesto jsem zaslechl, že jste se poznali díky hudbě. Je to tak?
M. B.: Je, díky hudbě jsme se našli.
D. B.: Je to historka, kterou už většina muzikantů, co s námi hrají, slyšela… (smích)

A povíte ji i nám?
D. B. Dříve bylo zvykem, že se absolventi ZUŠek potkávali, před Vánoci jsme hrávali společně ve Vítu a za týden pak v Humpolci. Michal k nám do Pelhřimova přijel s žesťovým kvintetem a měl tehdy zlomenou nohu. Jako jediný seděl. Krom toho si špatně seřadil noty, takže začal hrát něco úplně jiného. Museli začít hrát znovu od začátku. Všichni se mu smáli a mě ho bylo líto. Za týden hráli v Humpolci a Michal to pokazil opět. Jen ne na stejném místě.
M. B.: V Humoresce od Dvořáka jsem začal hrát úplně jiné tempo. Rychleji. No a od té doby jsme se vídali častěji. Když jsme dělali v Humpolci muzikantské srazy, jezdila už Danča za mnou.

Máte stejný vkus na muziku?
M. B.: Určitě ne. Mě vždy stáhne nějaký proud. Když jsem byl malý, líbilo se mi country. Při studiích v Brně jsme se hodně zabývali středověkou hudbou a ta se mi zalíbila. Poslouchal jsem především renesanční skladby. Později 
v Ústřední hudbě Armády ČR jsme hodně hráli předehry, takže jsem si je i dost pouštěl doma. Vždycky platilo, že čemu jsem se věnoval profesně, to mě i bavilo a pohltilo.

A co poslouchá doma Dana Bezstarostová?
Vyrostla jsem na Beatles, ráda si je pustím dodneška. Z folku jsem hodně poslouchala Nerez a líbila se mi Marta Kubišová. Upřímně ale musím říci, že od doby, co zpívám s Vysočinkou a učím na plný úvazek, tak si sama hudbu nepouštím. Doma mám ráda ticho nebo si pustím mluvenou detektivku.
 
Povídáte si spolu o muzice?
M. B.: Když jsem byl v Praze, tak Danča jezdila na koncerty. To jsme si o muzice povídali hodně. Řešili jsme, co se nám líbí, co by bylo dobře změnit. 
D. B.: O muzice už se bavíme méně než dřív, ale bavíme. Pořád chceme, aby Vysočinka hrála lépe, aby se posouval dál orchestr, takže muziku spolu řešíme.


Michal Bezstarosta (vlevo)
A co když při koncertu Vysočinky některý z vás něco pokazí. Dá mu to druhý najevo?
M. B.: Slíznu to hned na pódiu. Přede všemi. (smích)
D. B.: Tak to není. Michalovi na pódiu nevynadám. Jen se na něj dlouze a špatně podívám. (smích)
M. B.: A podruhé to dostanu sežrat po koncertě. (smích)
D. B.: Někdo kritiku snese, jinému se říci nesmí. My to ve Vysočince máme nastavené tak, že se o chybách bavíme otevřeně.

Oba hudbu i učíte. Řekli jste, že být hudebníkem je poslání. Platí to i o učitelství?
D. B.: Platí to dvojnásob.
M. B.: Přesně tak. Nedokážu si představit, že bych učil, kdyby mě to nebavilo. Jsem ale učitel zelenáč, neučím tak dlouho jako někteří kolegové nebo Danča. Proto se stále ptám, chodím pro rady.

Jsou v pelhřimovské ZUŠce talentované děti?
M. B.: Všude jsou lidi stejní, do každé ZUŠ přijdou děti, které mají talentu více a které ho mají méně. Stejně jako talent je ale důležité, jestli mají podmínky k tomu, aby se něco naučily a jestli se s nimi správně pracuje. Máme tu hned několik takových, ze kterých mohou vyrůst dobří muzikanti.
D. B.: Výsledky soutěží v loňském školním roce to ukázaly. Takových úspěchů v celostátních kolech jsme už dlouho neposbírali.

Kamil Vaněk