Dnes je 25.07.2024

Svátek má Jakub

ikonka pocasi 21°C - jasno

Pelhřimov

František Bernard Vaněk – kněz, spisovatel, podnikatel, vlastenec a mecenáš

František Bernard Vaněk – kněz, spisovatel, podnikatel, vlastenec a mecenáš

Prvního dubna si připomeneme 80. výročí mučednické smrti pelhřimovského děkana Františka Bernarda Vaňka – kněze, vlastence, spisovatele, podnikatele a štědrého mecenáše umění a sportu, který zanechal na místech svého působení hluboké a trvalé stopy. Jeho památce je věnována expozice v Domečku děkana Vaňka v Děkanské zahradě v Pelhřimově, kde je také jeho již druhý pomník. První byl totiž odcizen neznámým pachatelem. Pojďme si alespoň v krátkosti připomenout činorodý život této významné osobnosti.

Kněz a spisovatel
Budoucí pelhřimovský děkan a papežský prelát, Monsignore František Bernard Vaněk se narodil 15. července 1872. Absolvoval nižší gymnázium v Táboře, kde byl jeho spolužákem František Bílek z Chýnova, významný český sochař. Po složení maturitní zkoušky na vyšším gymnáziu v Českých Budějovicích se rozhodl pro studium teologie na kněžském semináři v Českých Budějovicích. Knězem byl vysvěcen v českobudějovické katedrále 
sv. Mikuláše 19. července 1896.

Ještě na semináři se seznámil s myšlenkami tzv. Katolické moderny, která mu pomohla realizovat jeho literární vlohy. Jeho první básnická sbírka Sacerdotium vyšla v roce 1897, kdy byl také ustanoven kaplanem v Pelhřimově. Jeho umělecké cítění se projevilo ve zvelebování chrámu sv. Bartoloměje, kam nechal pořídit obrazy křížové cesty a nové jesličky, obojí za přispění svého přítele Františka Bílka.

V listopadu 1902 se uvolnilo místo kaplana na Křemešníku, Vaněk sem přesídlil i se svojí maminkou Rosálií Vaňkovou. Proslulé poutní místo v něm zanechalo hluboký dojem, své zážitky později vtělil do své nejslavnější knihy Na krásné samotě.

Po smrti pelhřimovského děkana Kačera byl na uprázdněné místo v prosinci 1906 dosazen právě F. B. Vaněk, který se mohl naplno pustit do zvelebování děkanského chrámu i celé farnosti. Původní užitkovou děkanskou zahradu přetvořil na zahradu okrasnou a nechal zrekonstruovat také vyhořelý domek, kde si zařídil svoji pracovnu a kde hostil mnoho známých osobností první republiky nejen z řad umělců i sportovců.

Idylickou dobu přerušilo vypuknutí 1. světové války, kterou Vaněk odsuzoval. Jeho vlastenectví a pacifismus 
se projevily hned na začátku války, kdy odmítl zvonit kostelními zvony na oslavu dobytí Bělehradu. Odvážně bránil zvony před rekvizicí, s velkým nasazením se mu podařilo zachránit dva historické zvony z kostela sv. Bartoloměje – Floriána, a hlavně velký zvon Bartoloměj.

Své vzpomínky na válku sepsal Vaněk ve vynikající knize – kronice Pelhřimov za války. Tato kniha byla vydána 
v roce 1938 k 20. výročí vzniku republiky, končí popisem mnichovských událostí a po obsazení Československa byla větší část jejího nákladu nacisty zabavena a zničena. Znovu byla vydána až v roce 2018. Vydaly ji Kulturní zařízení města Pelhřimova a Muzeum Vysočiny Pelhřimov s podporou Kraje Vysočina.

Vlastenecké a křesťanské postoje se staly děkanu Vaňkovi osudnými. V červnu 1942 byl po svém kázání proti rekvizici zvonů udán gestapu. V noci 3. června 1942 byl na pelhřimovském děkanství zatčen a 31. 7. 1942 deportován do koncentračního tábora Dachau, kde 1. dubna 1943 zemřel na zápal plic. Kniha vzpomínek na setkání se zajímavými osobnostmi Vlaštovky se vracejí byla vydána až v roce 1946 péčí Vaňkova synovce Dr. Jana Menšíka.

Chrámové družstvo
Děkan Vaněk byl neobyčejně pracovitý a všestranně nadaný člověk a jeho podnikatelské aktivity daleko přesáhly rámec Pelhřimova, Vysočiny, a dokonce i Československé republiky. Jeho nejvýznačnějším počinem na tomto poli bylo založení Chrámového družstva republiky Československé, k němuž došlo 16. listopadu 1922 na pelhřimovském děkanství. S družstvem spolupracovali významní umělci z celé republiky, např. malíři V. Andres, R. Ondráček, E. Boháč, A. Svárovský, F. Fišer, sochaři J. Přerovský, F. Bílek, Č. Vosmík, A. Berka, M. Böswart, F. Rada. Do tohoto výčtu patří také řezbář Vasil Chymčuk a bratři Korpalovi, sochař Michal a malíř Tadeáš, které do Pelhřimova přivedly události první světové války. Družstvo nabízelo nejen práce restaurátorské, ale také původní tvorbu, jako olejomalba, fresková malba, dekorativní a figurální malby, křížové cesty, betlémy, sochy, oltářní, průvodní a stojací kříže, nástěnné kříže, kropenky, zpovědnice a křtitelnice v  nejrůznějším materiálovém provedení.

Zaměstnanci družstva se podíleli na údržbě, opravách a novostavbách kostelů, při tom úzce spolupracovali s památkovým úřadem a celou řadou vynikajících architektů, např. O. Bouškou. B. F. Dvořákem, L. Skřivánkem, 
K. Pecánkem a dalšími. Kromě toho se družstvo angažovalo při záchraně starých i poškozených zvonů, a zejména dohlíželo na kvalitu zvonů nových, takže postupně znemožnilo lití nekvalitních zvonů. Z původních šestnácti zvonařských firem působících v republice zůstaly jen tři, jejichž jméno bylo zárukou kvalitních výrobků. 
V roce 1926 Chrámové družstvo získalo dům čp. 17 na pelhřimovském náměstí, který nechalo společně s Lidovou záložnou (dalším to počinem děkana Vaňka) zrenovovat pro kanceláře, a hlavně své umělecké dílny.

Období protektorátu nebylo pro družstvo lehkým obdobím, protože jeho výroba byla hodnocena jako válečně nedůležitá a hrozilo zrušení celého provozu, někteří zaměstnanci byli připsáni Lidové záložně a do výrobního programu byla zahrnuta výroba dřevěných protéz. Nejtěžší a téměř osudovou událostí však bylo zatčení, uvěznění a následná smrt děkana Vaňka, který zahynul v koncentračním táboře Dachau. Ani poválečná léta nepřinesla družstvu bývalý rozkvět, v zemi zpustošené válkou bylo nutné obnovit a vybudovat jiné stavby, než kostely a kaple, přesto se podařilo činnost udržet.

Poslední etapa v existenci družstva zahrnuje roky 1948–1951, kdy byla do družstva dosazena národní správa 
a posléze bylo na základě udání o protistátní činnosti sloučeno s Charitou a zaniklo.

Lidová záložna
Zdálo by se, že řízení tak rozsáhlého podniku by stačilo pro jednoho člověka na celý život, děkan Vaněk však byl mužem činu, jehož nezměrná energie se v okamžiku impulsu stávala nezadržitelnou. Ustavující valná hromada Lidové záložny se uskutečnila 8. května 1924 v sále u Filsaků v Pelhřimově. Předcházela jí neshoda mezi lidovci a vedením Okresní hospodářské záložny, v jejímž představenstvu měli většinu republikáni. Ti svými hlasy bránili prosazení lidoveckých zástupců do čela záložny. Děkan Vaněk se proto rozhodl, že si lidovci založí vlastní peněžní ústav.

Na ustavující schůzi bylo přítomno 34 účastníků, z toho 31 se upsalo za členy záložny. Ředitelem byl zvolen Josef Bezděkovský z Rohozné, pokladníkem František Tříska z Olešné a účetním Josef Blažek z Pelhřimova. Členy ředitelství byli vedle děkana Vaňka Josef Jirsa, starosta Stanovic a Jan Novák z Plevnice, náhradníky pak Vojtěch Kubů z Vlásenice, František Dalík z Krasíkovic a František Šikýř, tesař z Pelhřimova. Zápis do rejstříku společenstev byl učiněn výnosem krajského soudu v Táboře dne 7. června 1924.

Počet střadatelů Lidové záložny stále vzrůstal a v polovině 20. let 20. století pracovaly také filiálky v Novém Rychnově a Červené Řečici. Slibný rozvoj záložny přerušila válka a po jejím skončení zestátnění peněžních ústavů a vytvoření státní spořitelny. 

Sport 
Děkan Vaněk byl nadšeným příznivcem sportu, považoval jej za důležitý výchovný prvek. Díky němu na přelomu let 1931-1932 několik nadšenců vyzkoušelo do té doby neznámou hru – lední hokej. Trénovali na tzv. Národním kluzišti, jehož správa jim opatřila nutnou výzbroj, ve skutečnosti se Chrámové družstvo a potažmo děkan Vaněk stali jeho štědrými sponzory.

Národní kluziště bylo jedno z prvních, ne-li vůbec první umělé kluziště v republice. Bylo založeno na louce u říčky Bělé, nehrozilo proto nebezpečí proboření a ztrát životů, jak se stávalo na zamrzlých řekách a rybnících. 
Vlastní hokejový klub byl založen z podnětu Karla Procheho 22. listopadu 1932. Proche se stal předsedou, 
ve výboru byli kromě dalších Jaroslav Dobrodinský, jinak tajemník Chrámového družstva, a člen prvního hokejového mužstva p. Šmrha. Klub se scházel v místnosti hotelu Slávie, dresy ve žluto-modrých barvách pro hráče vyrobila firma Hostomský. Lední hokej ovšem nebyl zdaleka jediným sportem, děkan Vaněk podporoval také kopanou a v Pelhřimově se hrál také volejbalový turnaj o zlatý pohár Msgre Fr. Vaňka.

V tomto velmi stručném článku nebylo možné v úplnosti obsáhnout činorodý život děkana Vaňka. Více informací o něm přináší sborník Msgre František Bernard Vaněk a Dr. Jan Fried. Dva pelhřimovské osudy, který vydalo Muzeum Vysočiny Pelhřimov v roce 2015.

PhDr. Miroslava Kvášová, Muzeum Vysočiny Pelhřimov