Dnes je 15.06.2024

Svátek má Vít

ikonka pocasi 18°C - oblačno

Pelhřimov

Divadlo přináší nejen potěšení duše, ale i šrámy, modřiny a jizvy

Divadlo přináší nejen potěšení duše, ale i šrámy, modřiny a jizvy

V aktivním životě zdravotní sestra, matka dvou dětí, v současné době babička tří vnoučat. Blanka Kotenová je známá především příznivcům Spolku divadelních ochotníků Rieger Pelhřimov. Povídali jsme si s ní o prknech, která znamenají svět.

Kdy jste poprvé vstoupila na pelhřimovské jeviště?
To bylo v roce 1976, původně jsem měla napovídat. Zkoušela se hra Naši furianti a já dostala roli Kristýny Fialové (o osmadvacet let později jsem ve Furiantech opět hrála, tentokrát Marii Dubskou). Dalšími hrami byly například Kutnohorští havíři, Provaz o jednom konci, Dva muži v šachu a další. Pak jsem osm let nehrála, věnovala jsem se mateřským povinnostem.

Po osmi letech jste se vrátila. Nebylo to složité se dvěma dětmi?
Jednoduché to určitě nebylo, ale zvládli jsme to. Po mateřské pauze jsem poprvé hrála v Revizorovi. Od té doby hraji téměř každý rok. V roce 2018 byla na programu Noc na Karlštejně, zase málo ženských rolí, chyběl nám zvukař, tak jsem se toho ujala. Musela jsem se naučit ovládání techniky včetně zapínání portů. Tenkrát byl jen přehrávač, dnes už máme počítač. Musím říct, že mě to moc baví. 

Ale přesto jste se na jeviště zase vrátila, a to obrovskou rolí, kde děj hry táhli vlastně dva herci.
To byla hra Vrátila se jednou v noci. O té jsme v minulosti uvažovali, pak z toho sešlo. Po letech jsem navrhla, že bychom to mohli zkusit. Netušila jsem, co to bude za obrovskou „kládu“ – strašně moc docela složitého textu. To mi sebralo veškerou energii, kterou jsem měla. Tam jsem řekla, že končím. Samozřejmě jsem nekončila a letos opět hrála. Já se vždycky hlásím o zvuk, ale pak se zase ocitnu na jevišti.

Na které role vzpomínáte nejraději?
Těch bylo nepočítaně. Mohu jmenovat některé z nich – Glancová v Provazu o jednom konci, Kleopatra v Caesarovi, Giulietta ve Dvou mužích v šachu, Kateřina v Baladě z hadrů, Frosina v Lakomci, paní Jambar v Barillonově svatbě nebo Anna Andrejevna v Revizorovi, sociální pracovnice Potterová ve hře A je to v pytli. Bylo jich ještě více. Asi nejraději jsem měla Eulálii Čubíkovou ve Zvonokosech. Ale vlastně všechny byly pěkné a hrála jsem je, jak nejlépe umím.

Které role ráda hrajete a naopak, ve kterých se necítíme úplně komfortně?
Baví mě takové ty ztřeštěné ženské, úřednice, tety a někdy dámy, dohazovačky a podobně. Moc mi nejdou role venkovských žen, manželek sedláků nebo řemeslníků. V tom se moc dobře necítím. Mohu jmenovat například Dubskou v Našich furiantech nebo Dorotku v Hrátkách s čertem. Když jsem byla mladá a hráli jsme Kutnohorské havíře, tak jsem se také moc necítila v roli Anežky. Trochu zarmoucená jsem byla ve Slovanském nebi, kde jsem hrála bohyni smrti Mořenu a vedla jsem do nebe duše zesnulých dětí. Já, dětská zdravotní sestra a duše dítěte! S tím jsem se dlouho vyrovnávala. Ale jinak to byla hezká role.

Můžete si sama vybrat nějakou roli?
To tedy není možné. Při prvním čtení přečte režisérka obsazení a přes to nejede vlak. Ono ženských rolí moc není, převládají ty mužské.

Občas slýcháme, že divadlo i bolí. Zažila jste něco, co by to potvrzovalo?
Co se mě týče, tak jsem nucena snad v každé hře provádět téměř kaskadérské kousky. V mém věku už to moc nejde. Tak například v pětašedesáti letech jsem jezdila po skluzavce, na kterou jsem musela v dlouhých šatech a s těžkými křídly na zádech vyšplhat po žebříku a pak sjet dolů. Přesto, že mám závratě, donutila mě režisérka jezdit na koloběžce staré padesát let. Nejhorší na všem je, že jsem mnohokrát okusila, jak jsou tvrdá divadelní prkna. V mnoha rolích mě některý z kolegů vzal do náruče a pak mě pustil na zem. Naučila jsem se sice padat, ale modřin bylo nepočítaně. Mělo to ale velký úspěch. Největší karambol se  mi stal na generálce hry Růže z Argentiny, kde jsem hrála tetičku. Měla jsem s kufrem a taškou vběhnout na jeviště. Tak jsem vyrazila, zakopla o široké kalhoty a na jevišti se rozplácla. Kufry jsem sice třímala pořád v ruce, ale z kolena mi crčela krev. Zvedla jsem se, všechno odehrála, jizvu mám dodnes. Tenkrát byl v hledišti můj syn, kterému se to velice líbilo a pak říkal: „Mami to byl vynikající vstup, dělej to pořád!“ Marně jsem mu vysvětlovala, že to není narežírované, že to byla náhoda.

Někdy se lidé ptají, kolik peněz za hraní berete.  
Mohu všechny ujistit, že nebereme žádné peníze. Jen večeři po premiéře a derniéře. Jedno nastudování hry se všemi poplatky autorům, režie divadla, kostýmy, výprava nás vyjde zhruba na 300 000 korun. A to si kostýmy šijeme sami, výpravu a různé rekvizity také vyrábíme svépomocí. Kromě toho platíme i členské příspěvky do naší kasy. Když něco ušetříme, tak koupíme potřebné věci, například porty na zpívání, nebo rulík ke stěhování výpravy. Nám je největší odměnou potlesk diváků. Když se pobaví a jdou z našeho představení 
s úsměvem, tak máme radost.

Naznačila jste, že kromě hraní, děláte i další věci.
Když člověk dělá ochotnické divadlo, tak by měl umět dělat spoustu jiných věcí, než jen hrát. Hraní není jen o tom naučit se text, musíte umět dobře a srozumitelně mluvit, pohybovat se po jevišti a další aktivity. K tomu by měl být trochu zručný, umět natřít kulisy, ušít kostým, ozdobit klobouky a mnoho jiných dovedností. V neposlední řadě je to i úklid. Máme podporu vedení kulturních zařízení, takže se podílíme na letním úklidu divadla a natírání jeviště. S tím také spojíme úklid naší kulisárny, skladu kostýmů a dalších prostor, které máme v budově divadla k dispozici.

Podle vašich slov to vypadá, že musíte mít v divadle dobrou partu.
To máme, teď hlavně naši důchodcovskou a těch členů kolem padesátky. Mladí lidé, kteří přicházejí a chtějí dělat divadlo, jsou taky fajn. Jenže pak odejdou studovat a musíme zase shánět nové. Letos přišli další a zapadli mezi nás bez problémů. 

V letošním roce začal divadelní spolek zkoušet hru Limonádový Joe. Ta je věnována 130. výročí založení spolku a 100. výročí narození pelhřimovského rodáka a režiséra stejnojmenného filmu Oldřicha Lipského. Uvidí vás diváci na jevišti? 
V této divadelní sezóně ne. Je tam málo ženských rolí a žádná pro mne. Přemístím se opět do zvukové kabiny. Už se synem vyhledáváme potřebné zvuky. Věřím, že naši diváci opět do hlediště přijdou a zatleskají nám.

Marie Steinhauserová