Činky je spojily před lety, přátelství drží dodnes

Dohromady mají přes dvě stě let, přesto pravidelně míří do posilovny a dál se věnují silovému trojboji. Václav Primus (78), Josef Ptáček (74) a Aleš Vrzák (69) stále trénují a vozí medaile z veteránských závodů. Náš rozhovor ale nebyl ani tak o cenných kovech jako o lásce ke sportu, vytrvalosti a kamarádství.

Kdy jste se poprvé potkali, ať už při sportu, nebo v běžném životě?
Václav Primus (V. P.): Do oddílu jsem přišel někdy na začátku 70. let, asi dva roky po jeho založení. Předtím jsem hodně hrál fotbal. Aleš se přidal později a Pepík tehdy ještě cvičil v Jihlavě.
Aleš Vrzák (A. V.): Já jsem přišel v roce 1985 z Litvínova. Táta odtud pochází, jezdili jsme na Sedlici na chatu, takže jsme to tu znali. Pak jsme se kvůli prostředí přestěhovali. Když jsem přišel do Pelhřimova, šel jsem nejdřív za Vaškem. Věděl jsem o něm, už tenkrát byl slavný. Odkázal mě na pana Tejrovského, který oddíl vedl. Ten mi řekl, abych cvičil na víceúčelovém stroji Golem a nepletl se v hale závodníkům. Slíbil jsem mu, že za měsíc pojedu na závody, a tak mě nechal cvičit s ostatními. Od té doby mě to drží.
Josef Ptáček (J. P.): Trénovat jsem začal v Jihlavě už v roce 1968. Na prvních závodech jsem byl v roce 1971. Myslím, že to byl okresní přebor, a pamatuji si, že jsem skončil čtvrtý. Do Pelhřimova jsem přišel až po vojně, někdy na přelomu 70. a 80. let.

Láska ke cvičení vám vydržela dodnes. Co vás motivuje?
(V. P.): Je to tak trochu droga. Kdo u toho ale chce vydržet tak dlouho, musí sport dělat s rozumem a podle sebe. Poslouchat tělo.
(A. V.): Kvůli práci jsem patnáct let nechodil do oddílu, cvičil jsem jen doma. Pracoval jsem na směny a dojíždění z Humpolce nebylo jednoduché. Společné tréninky mi ale chyběly. Když jsem šel do důchodu, zavolal jsem Pepíkovi. Věděl jsem, že pořád cvičí, takže jsem se rád přidal. Máme v oddíle dobré zázemí. Vede ho Michal Lhotský a s účetnictvím nám pomáhá Pavlína Buštová z Technických služeb města Pelhřimova. I díky nim se můžeme věnovat tomu, co nás baví.

Je pro vás cvičení ještě honbou za kilogramy, nebo v něm vidíte něco jiného?
(V. P.): Hlavně se chci udržovat. Také si ještě něco naložím, ale už to nepřeháním.
(J. P.): Nikdo nechceme prohrát, takže nějaká motivace tam pořád je. Výhodou tohoto sportu je, že při závodech máme věkové kategorie.
(A. V.): Přesně tak. Příští rok přejdu do kategorie Masters 4 nad 70 let, ve které už jsou kluci. A tam je ještě šance prosadit se i na mezinárodní úrovni.

Bolí cvičení ve vašem věku?
(V. P.): Bolí, ale po tréninku je mi fajn. Naopak když na trénink nejdu, není to ono. Sedím doma a říkám si, že jsem měl jít cvičit.
(A. V.): Někdy se mi chce, někdy ne. Sám už necvičím, ale s kluky mě to baví. Bolí všechno, celý člověk, jak se říká.
(J. P.): Bez bolesti to nejde. Nesmí se to ale přehnat, aby nedošlo ke zranění. Člověk musí svůj organismus trochu poslouchat a poznat, co mu dovolí.

Tělo už asi regeneruje pomaleji…
(V. P.): Dřív byl člověk za dva tři dny zase v pořádku. Teď už chodím cvičit jen dvakrát týdně, abych se protáhl. Musím ale pravidelně, jinak by mi to chybělo.
(J. P.): Když kvůli nemoci vynechám čtrnáct dní, návrat ke cvičení je těžší a zátěž cítím mnohem víc. Po mozkové mrtvici jsem poznal, jak moc mi tréninky chybí. Pak mi zavolal Aleš a povídá: „Tak já pro tebe přijedu a půjdeme na trénink.“ Od té doby znovu cvičím.

Napadlo vás někdy, že se cvičením skončíte?
(V. P.): Mě to snad nikdy nenapadlo. Jsou dny, kdy se mi cvičit nechce, to je jasné. Ale skončit úplně? To ne. Chybělo by mi to.
(J. P.): Já jsem se na to chtěl mockrát vykašlat. Ale pak si říkám, že už za týden by mi to chybělo.
(A. V.): Pořád mám motivaci. Když jsem šel do důchodu, zkusil jsem zase závodit s kluky. Když se chystáte na závody, trénujete kvalitněji. Něco vás nutí.

Co na to, že stále cvičíte, říkají vaše rodiny?
(V. P.): Manželka to snáší dobře. Vždyť už spolu budeme padesát let. Mám vnoučata i pravnoučata a jsem spokojený. Problémy jsou všude, to k tomu patří, ale máme z rodiny radost.
(J. P.): Manželka mi fandí. Samozřejmě někdy něco je, jak říká Venca, ale cvičení mi nezakazuje.
(A. V.): Když máme závody a je přímý přenos, tak ho manželka sleduje. Někdy k tomu prohodí něco nepatřičného, ale podporu doma mám.

Jak vás vnímají mladší kolegové v oddíle nebo soupeři, které potkáváte na závodech?
(J. P.): Když někam přijedeme my staří dědci, občas slyšíme: „Vraťte se do hrobu!“ To je ale sranda. Máme spoustu kamarádů i mezi mladšími závodníky. Známe se, ctíme se navzájem a není mezi námi nějaká velká rivalita.

Snažíte se mladším ještě stačit, případně je porážet?
(J. P.): Samozřejmě bychom chtěli, ale už na ně nemáme.

Jaké závody máte teď před sebou?
(A. V.): Nejbližším závodem je mistrovství republiky v benchpressu v Karviné.
(J. P.): Do Karviné asi nepojedeme, je to velká dálka. Plánujeme spíš Vranovice u Brna, kde se v prosinci koná mistrovství republiky v silovém trojboji. Kalendář soutěží na příští rok ještě nevyšel. Zveřejněný je jen kalendář mezinárodních soutěží, ale ty jsou hodně daleko a jsou pro nás finančně nedostupné.

Václave, vy už se na žádné závody nechystáte?
(V. P.): Jsem z kluků nejstarší, už nemám žádnou metu. Hlavně aby trochu drželo zdraví a mohl jsem cvičit. S kluky se ale na závody podívat pojedu.

Kamil Vaněk