Chybí nám čas si se seniory popovídat, říká Lucie Vítů

Sociální pracovnice Lucie Vítů působí v Domově pro seniory v Pelhřimově od jeho vzniku. Pomáhala s jeho rozjezdem a dodnes je prvním kontaktem pro zájemce o bydlení. Za tu dobu se proměnily potřeby obyvatel i její práce. „Papírování neustále přibývá, kvůli čemuž se mezi samotné seniory dostaneme mnohem méně než dříve,“ mrzí dlouholetou zaměstnankyni. V rozhovoru přibližuje každodenní život v domově, význam dobrého kolektivu i radost, kterou seniorům přinesla návštěva živé lamy.

Začátky v nově otevřeném domově pro seniory musely být náročné. Jak vzpomínáte na úplně první dny po založení?
Začínaly jsme s kolegyní od úplné nuly, jelikož ve městě dříve neexistovalo žádné pobytové zařízení. Všechno se muselo složitě domlouvat, dokonce i doručovatelky na poště nevěděly, jak nám mají předávat zásilky. Přijímaly jsme tři lidi denně od pondělí do čtvrtka, což představovalo obrovský nápor. Výhodou ovšem byla možnost nastavit si všechna pravidla podle svého. Předchozí zkušenosti s péčí o seniory mi chyběly, kolegyně naštěstí dříve pracovala v nemocnici na oddělení pro dlouhodobě nemocné. Společně jsme postupně daly dohromady funkční systém. Zpočátku nastoupilo i několik pečovatelek z rušeného podniku Modeta, takže profesionálů s praxí u nás působilo opravdu minimum.

Změnila se nějakým způsobem péče o seniory od doby otevření domova?
Zásadně se zhoršil zdravotní stav přijímaných klientů. Práce pečovatelek zůstává v základu stejná, zkrátka pomohou s téměř čímkoliv, ale většímu počtu klientů. Populace ovšem stárne a v současnosti bereme klienty vyžadující opravdu zvýšenou péči. Už nejde jen o občasnou pomoc s nákupem nebo domácností. Dnešní populace potřebuje asistenci s mobilitou, krmením a neustálé hlídání léků. Dříve chodili senioři v mnohem lepší kondici. Občas s nadsázkou říkáme, že s kondicí z roku 2009 by se k nám dnes uchazeč vůbec nedostal, jelikož přednost dostávají jedinci v mnohem vážnějším stavu. 

Přicházejí do domova výhradně lidé bez rodinného zázemí?
Skoro všichni rodinu mají, ale často nechtějí své blízké obtěžovat. Nabídky na sestěhování odmítají. Spousta dětí navíc chodí do zaměstnání, nachází se těsně před svým odchodem do důchodu a opustit kariéru kvůli celodenní péči není vůbec jednoduché. Starat se o nemohoucího rodiče zkrátka nedokáže každý. Žadatelé mají hranice nastavené naprosto rozdílně. Někdo podává žádost kvůli neschopnosti posekat zahradu, umýt okna, což samozřejmě nepředstavuje důvod k nástupu, jelikož podobné problémy řeší terénní nebo komerční služby. Jiní se snaží péči zvládnout doma do poslední chvíle a přijdou až ve fázi úplné imobility seniora. My musíme situaci posoudit zcela objektivně. Zaznamenáváme i snahy řešit pouze bytovou otázku, případně pokusy přenechat byt například vnoučatům a odejít k nám, s čímž bohužel nemůžeme souhlasit. 

Jak se během let mění potřeby a očekávání vašich klientů?
Věkový průměr se pohybuje kolem pětaosmdesáti let, ale bydlí u nás téměř stoleté babičky i lidé lehce přes šedesát. Generační rozdíly jsou tudíž obrovské. Mladší senioři si s sebou přinášejí počítače a chytré televize, což dříve neexistovalo. Zároveň mají větší povědomí o svých právech a častěji se jich dožadují. Starší generace působí mnohem skromněji. Paušalizovat se ale nedá, vždy záleží na konkrétním jedinci. 

Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Funguji jako první kontakt pro zájemce o službu. Vysvětluji proces přijetí, pomáhám s podáním žádosti a vyjíždím za lidmi domů nebo do nemocnice na sociální šetření. Moje práce s klientem začíná od podání žádosti do našeho domova a končí vyřízením jeho pozůstalosti. Bohužel nám v současnosti obrovské množství času zabírá byrokracie. Papírování neustále přibývá, kvůli čemuž se mezi samotné seniory dostaneme mnohem méně než dříve. Dále obstarávám například nákupy pro klienty a jako vedoucí aktivizačních pracovnic zajišťuji kulturní program. Řeším také sociálně-právní záležitosti, vyřizuji příspěvky na péči a kontroluji veškeré platby našich klientů. 

Zmínila jste zajišťování kulturního programu. Na jaké aktivity obyvatelé domova nejvíce slyší?
Nejraději navštěvují posezení spojené s hudbou a drobným občerstvením. Snažíme se program neustále zpestřovat. Pravidelně pořádáme tělocvik, trénujeme paměť a hrajeme bingo. Klienti rádi vaří a pečou nejrůznější dobroty. Obrovský úspěch mívají zvířecí návštěvy, nedávno u nás byla dokonce lama. Sameček nechal každého, aby ho pohladil a přitulil se. Chodí k nám pejsci a brzy dorazí shetlandský poník. Zvířata zkrátka táhnou. Spoustu radosti přinášejí i návštěvy dětí, od mateřských školek po středoškoláky. Osobní setkání s mládeží seniory vždy ohromně omladí a rozveselí. 

Postrádáte kvůli zmíněné byrokracii bližší kontakt s klienty?
Jednoznačně. Před deseti a více lety jsme o obyvatelích věděly mnohem více osobních věcí. Nyní trávíme obrovské množství času nad papírováním před samotným nástupem žadatele. Jakmile se zabydlí, spolehlivě zajistíme veškerou péči, ale chybí čas zajít si na pokoj a jen tak si popovídat. 

Pokud se s obyvateli domova přece jen zastavíte, mají tendenci sdílet životní zkušenosti a předávat nejrůznější moudra?
Rozhovory nad vzpomínkami vedou spíše pečovatelky nebo aktivizační pracovnice, senioři totiž minulé zážitky sdílejí nesmírně rádi. Nejčastěji zdůrazňují důležitost zdraví a zpětně by projevovali více tolerance. Snažíme se nově příchozí povzbuzovat, aby si pokoje vybavili vlastními věcmi, obrazy či oblíbeným křeslem. Chceme prostředí co nejvíce přiblížit domovu. Vytváříme společně s rodinou klienta i speciální krabici, tzv. Kufr plný vzpomínek, pro uložení fotografií a drobných předmětů spojených s minulostí. 

Jak těžké pro vás bylo zvyknout si na odchody klientů a co vám pomohlo se s nimi vyrovnat?
Předchozí zaměstnání na oddělení sociálně-právní ochrany dětí přinášelo úplně jinou emoční zátěž, docházela jsem například k výslechům zneužívaných nezletilých. Po mateřské dovolené jsem odmítla návrat a přešla raději k seniorům. Začátky byly samozřejmě těžké. Do domova jdou lidé dožít. Za celou historii se domů vrátili maximálně dva klienti, a i v jejich případě šlo spíše o přání zemřít ve vlastním prostředí. Dnes vnímám smrt jako přirozenou součást života. Záleží především na způsobu odchodu. Dbáme na zajištění klidu, absenci bolesti a přítomnost blízkých. Každé úmrtí našeho klienta zároveň uvolní lůžko pro někoho dalšího, kdo naši péči nutně potřebuje. 

Neodnášíte si občas podobně těžkou emocionální zátěž i po pracovní době domů?
Občas nastanou slabší chvíle, ale člověk se musí naučit obě roviny oddělovat. Nesmíte se nechat pohlcovat, jinak hrozí syndrom vyhoření. Nespasíte celý svět. Úkol zní jasně: skončit práci a odejít s čistou hlavou domů. Ne vždy se podobný ideál podaří naplnit, v noci občas přemýšlíte nad nevyřešenými problémy. 

Přemýšlela jste někdy kvůli psychické náročnosti o změně oboru?
Odchod mě nikdy nelákal, práce mě baví. Zásadní roli hraje skvělý kolektiv a výborná kolegyně, se kterou si perfektně rozumíme. Nikdo by nechtěl chodit někam mezi protivné spolupracovníky. Máme i výbornou paní ředitelku. Začínala jako zdravotní sestra, prošla si pozicí aktivizační pracovnice a zná detailně chod celého zařízení. Získaný nadhled a obrovské zkušenosti znamenají pro řízení domova ohromné plus. Návrat do kanceláře na úřad by mi nedával smysl. 

Panují kolem života v pobytových zařízeních pro seniory nějaké zažité mýty?
Veřejnost a média často prezentují naprosto zkreslený obrázek. Televizní seriály ukazují čiperné staříky, kteří chodí tancovat a jezdí na výlety. Naši klienti by podobné aktivity nezvládli. Nastupují k nám fyzicky slabí lidé vyžadující neustálou a odbornou péči. 

Vnímáte u samotných klientů celkovou spokojenost?
Většina obyvatel nám popisuje spokojenost. Zásadní roli hraje strava. Pravidelně pořádáme zasedání stravovací komise za účasti klientů a jídlo si lidé většinou chválí. Neméně důležitý bod tvoří personál v přímé péči, tedy pečovatelky a pečovatelé. Tráví se seniory nejvíce času, pomáhají s hygienou, mobilitou, oblékáním, doprovody k lékaři a stávají se pro ně nejbližšími osobami. Správný výběr zaměstnanců určuje atmosféru celého domova. Spousta zájemců velmi rychle odejde, jelikož náročnou profesi nezvládnou. Nově příchozím klientům musíme vždy zdůrazňovat nutnost respektování alespoň základního režimu v domově. Zařízení nikdy plně nenahradí domov, snažíme se službu poskytovat individuálně, ale ne vždy to jde. Na jednoho zaměstnance připadá v jeden okamžik i několik seniorů, takže občas musí počkat. 

Co vás práce v domově naučila a co byste na ní naopak ráda změnila?
Zůstávám celoživotně klidnější typ. Jednoznačně jsem si ale prohloubila schopnost práce v týmu. Kancelářská pozice na úřadě nevyžadovala srovnatelnou míru spolupráce jako chod pobytového zařízení, kde neustále komunikujete se zdravotními sestrami, pečovatelkami, ekonomickým oddělením a dalšími zaměstnanci. Naučila jsem se mnohem lépe vycházet s různorodými povahami. A pokud bych mohla jedinou věc změnit, zrušila bych neustále bobtnající byrokracii a duplicitní vyplňování stejných údajů pro nejrůznější instituce. 

Iva Pacnerová