Chtěla jsem si turnaj hlavně užít, říká stříbrná Alice Bínová

Je jí šestnáct let, druhým rokem studuje pelhřimovské gymnázium a aktuálně je druhá nejlepší na světě. Řeč je o taekwondistce Alici Bínové (na snímku s medailí vpravo), která před několika dny vybojovala stříbrnou medaili na juniorském mistrovství světa v uzbeckém Taškentu.

Už jste si stihla utřídit emoce a vstřebat, že máte stříbro z mistrovství světa?
Asi ještě úplně ne. Když jsme byli na turnaji, vůbec jsem to nevnímala tak, že jde o mistrovství světa. Přijela jsem tam hlavně s tím, že si to chci užít, protože to je můj poslední rok v této věkové kategorii. Příště už budu mezi seniorkami, kde je to zase úplně jiný level. Jak jsem říkala, chtěla jsem si turnaj hlavně užít – a ono to nějak vyšlo. Samozřejmě jsem měla obrovskou radost. Teď už ve mně spíš doznívá euforie. První týden po návratu byl takový zvláštní, ale myslím, že je to asi normální.

Měla jste před šampionátem nějaký konkrétní cíl? Co byste považovala za úspěch?
Chtěla jsem hlavně podat co nejlepší výkon a vyhrát alespoň jeden zápas. V taekwondu ale hodně záleží i na losu a na tom, jak vám vyjde pavouk. Já jsem v tomhle měla opravdu štěstí. I přesto jsem si ale říkala, že se může stát cokoliv. Nechtěla jsem předem říkat, že mám šanci dojít daleko nebo vyhrát nějaký konkrétní zápas. Šla jsem do toho spíš uvolněně a klidně. Hodně mi v tom pomohl i trenér Petr Lacek.

Mluvíte o štěstí, ale přes čtyři soupeřky jste prošla poměrně suverénně. Bylo to na tatami opravdu tak jednoznačné, jak napovídají výsledky?
Asi ne úplně. Výsledky možná vypadají jednoznačněji, než jaké ty zápasy ve skutečnosti byly. Myslím ale, že jsem je měla celkem pod kontrolou. Věděla jsem, co chci dělat, jakou zvolit taktiku a jak na soupeřky reagovat.

Ve finále vás čekala asi nejtěžší možná soupeřka – čtyřnásobná mistryně světa. Jak jste ten zápas vnímala a jak daleko byla podle vás zlatá medaile?
Do finále jsem šla s tím, že to asi úplně nevyjde, ale zároveň jsem tam nechtěla jen stát a nechat do sebe kopat. Chtěla jsem bojovat. První kolo jsem trochu zaspala. Bylo to strašně rychlé a nečekala jsem, že to bude až takový rozdíl v tempu. Ve druhém kole jsem se už víc uklidnila a zjistila jsem, že to není tak hrozné, jak jsem si původně myslela, a že s ní můžu držet krok. Druhé kolo bylo určitě lepší, ale nějaké velké naděje na obrat jsem neměla.

Stříbro je obrovský úspěch nejen pro vás, ale i pro české taekwondo. Jste teprve druhou českou medailistkou z juniorského mistrovství světa. Tou první byla před lety bronzová Tereza Schindlerová z Myslotína (provdaná Nováková). Znáte se?
Ano, známe se. Náš klub každoročně v prosinci pořádá Vánoční turnaj a Terka tam často pomáhá, takže hlavně odtud se známe. Mám ji moc ráda, je skvělá. Jako závodnici si ji ale nepamatuji, když jezdila na turnaje, byla jsem ještě hodně malá.

Kdo je tedy vaším největším vzorem?
Od malička je to asi Domča Hronová, protože právě ona mě přivedla k taekwondu. Pak určitě také Ivet (dívčím jménem Jiránková, provdaná Juhászová – pozn. aut.). To jsou dvě holky, které pořád trénují, hodně se známe a mám k nim blízko. Obě jsou skvělé a moc pro mě znamenají..

Dominika Hronová byla první Češkou, která se v taekwondu představila na olympiádě. Máte stejný cíl?
Myslím, že to je sen asi každého sportovce – dostat se na olympiádu. Takže ano, i můj.

Rozhovor jsme začali emocemi, tak jimi pojďme i skončit. Jak vaše stříbro přijali doma?
Doma to bylo docela vtipné. Když jsem přijela, nikdo tam zrovna nebyl – rodiče byli pryč a brácha taky. První, kdo moji medaili oslavil, byl právě brácha se svými kamarády, a to bylo moc hezké. Když pak přijeli mamka s taťkou, tak jsem brečela jak želva. A oni brečeli taky.

A jaké bylo přijetí na gymnáziu?
Do třídy chodím s Aničkou Špinarovou, která byla také v Taškentu. Obě jsme po návratu dostaly dort od třídy a od paní učitelky, což bylo moc hezké.

 Kamil Vaněk