Beseda s Petrou Šindelkovou o životě, který stojí za to žít

Sebepoškozování, deprese, úzkosti, poruchy osobnosti. Témata, o kterých se v médiích mluví stále častěji – a která se možná dotýkají i vás nebo někoho z vašich blízkých. V úterý 25. listopadu od 16:30 na malé scéně KD Máj v Pelhřimově budete mít jedinečnou příležitost nejen vyslechnout osobní příběh Petry Šindelkové, ale i zeptat se jí na vše, co vás zajímá.

Petra má za sebou závislost na sebepoškozování, zkušenost s poruchou příjmu potravy, devět hospitalizací a osmnáctiměsíční pobyt v terapeutické komunitě Kaleidoskop. Přesto po letech bolesti a dřiny našla cestu k uzdravení a dnes jako peer konzultantka – tedy člověk s vlastní zkušeností – pomáhá ostatním hledat jejich vlastní cestu k zotavení.

Petřin příběh, spolu s třicetiminutovým dokumentem, který o ní natočila Česká televize, přinese beseda s názvem „Cesta zotavení z hraniční poruchy osobnosti“. Beseda je podpořena našimi partnery – EU, MAS Šipka a FOKUS Vysočina –a vstupné je dobrovolné.

Abychom se těšili ještě víc, položili jsme Petře s předstihem pár otázek i my za Recovery klub.

Co přesně znamená pojem hraniční porucha osobnosti (HPO)? Jak bys ji vysvětlila někomu, kdo o ní nikdy neslyšel?
Popsala bych ji takto: představ si, že denně prožíváš velmi silné a proměnlivé emoce. Cítíš se v životě ohrožená a zmatená, nevíš, kdo jsi a kam směřuješ. Zažíváš nejistý vztah k sobě samé, doprovázený obrovským strachem z opuštění. Na nečekané situace a změny reaguješ velmi impulzivně. A do toho všeho přichází psychická bolest, která je tak silná a nesnesitelná, že ji máš potřebu přebít fyzickou bolestí – a tak si začneš ubližovat. Nic z toho není rozmar. Je ti to líto, máš výčitky, ale nemáš v ruce žádné nástroje, co s tím…

Když to tak popisuješ, možná si řada lidí uvědomí, že některé z těch pocitů – nejistotu, strach z odmítnutí, silné emoce – občas zažívá taky. Můžeš přiblížit, v čem se hraniční porucha osobnosti liší od běžné citlivosti nebo třeba od jiných poruch osobnosti, o kterých se teď víc mluví, například od narcistní poruchy?
To je skvělá otázka, protože spousta lidí si myslí, že hraniční porucha osobnosti je jen přehnaná citlivost, nebo ji pletou s narcismem, o kterém se teď hodně mluví. Jenže ono je to vlastně skoro na opačné straně spektra.

U hraniční poruchy je všechno hodně o emocích a strachu z opuštění. Jako bys byla bez kůže – všechno cítíš naplno, úplně tě to zaplaví. Miluješ, ale zároveň se bojíš, že ten druhý odejde. Jeden den je všechno krásné, druhý den propadáš zoufalství, protože máš pocit, že už tě nikdo nikdy nebude chtít. Ty emoce jsou obrovské a často tě přerostou.
U narcistní poruchy osobnosti je to spíš naopak – tam se člověk snaží tu vnitřní bolest zakrýt, mít všechno pod kontrolou, působit silně a sebevědomě, ale uvnitř je to taky hodně zraněné. Zatímco člověk s HPO se bojí, že nebude milován, člověk s narcistní poruchou se bojí, že nebude obdivován.
A citlivost? Ta je úplně v pořádku. Každý citlivý člověk nemusí mít poruchu osobnosti. Rozdíl je v tom, že u HPO tě ty emoce a vztahové bouře ovlivňují natolik, že tě úplně vyčerpávají a rozbíjejí ti život. Není to o slabosti, ale o tom, že prostě chybí vnitřní nástroje, jak s tím zacházet. A právě o to jde – učit se je znovu získat.

Jak často se setkáváme s HPO v běžném životě? Je možné, že znám někoho s touto poruchou?
Některé zdroje uvádějí, že se s HPO potýká až 3 % populace. Častěji jsou to ženy než muži – na besedě si vysvětlíme proč. A také si řekneme, že ne všechno, co vypadá jako HPO, nutně HPO být musí.

Otevřeně mluvíš o své desetileté zkušenosti se sebepoškozováním. Pokud jsem rodič, pedagog nebo kamarád někoho, kdo se sebepoškozuje – jak mohu z pozice blízkého nejlépe pomoci?
Dobrá otázka. Sebepoškozování je akt naprostého zoufalství – je to signál, že bolest už je příliš velká. Rozhodně to není nástroj manipulace, i když to tak může na okolí působit. Moje rada je: nikdy nezpochybňujte prožitky dané osoby. Reakce člověka jsou vždy úměrné intenzitě emocí, které právě prožívá, i když se zvenčí mohou zdát přehnané nebo „nepřiměřené“ situaci. Je to velmi citlivé téma a neexistuje na něj jednoduchá odpověď. Na besedě si o tom ale povíme víc – vysvětlíme si, jak reagovat a jak naopak nereagovat, čím můžeme nevědomky toto chování posilovat, i když to myslíme dobře. A také to, že křik a výčitky vůbec nic neřeší.

Máš za sebou i zkušenost s anorexií, navíc jsi studovala obor dietní sestra (dnes nutriční terapeut). Bude na besedě prostor i pro toto téma? Jak lze u dospívajících poznat, kdy je to „normální dieta“ a kdy už to začíná být problém?
Ano, i o tomto tématu na besedě mluvit budu. PPP (poruchy příjmu potravy) jsou velmi častou komorbiditou u HPO. Když říkám častou, myslím tím, že zejména u děvčat se setkávám s tím, že z deseti klientek jich má zkušenost s „démonem PPP“ tak osm. PPP se ráda vrací – to je její velký nešvar. A poznat, kdy se jedná „jen“ o dietu, není jednoduché. PPP totiž není ani tak o jídle, jako spíš o tom, jak o svém těle a jídle přemýšlíš.
Pojí se s velkou nenávistí k vlastnímu tělu, se strachem z přibírání a s potřebou mít váhu pod kontrolou. Jídlo, cvičení a hubnutí jsou jen projevy něčeho mnohem hlubšího a závažnějšího.

Moje oblíbené téma jsou terapeutické vztahy, a proto mě těší, že o nich budeš na besedě mluvit. Z mé zkušenosti – i ze zkušenosti mnoha klientů a přátel – vím, že člověku často dlouho trvá, než se odhodlá vyhledat odbornou pomoc. Mnohdy to vnímáme jako osobní selhání a zaklepat na dveře psychologa nebo jiného odborníka je velký výstup z komfortní zóny. Ale často se stává, že když to konečně uděláme, první setkání může být tak odrazující, že člověk ztratí naději, že mu někdo vůbec dokáže pomoci. Někdy pak trvá roky, než to zkusí znovu – a někdy už se k tomu neodhodlá vůbec. V Recovery klubu proto často říkáme, že terapeutický vztah může zásadně změnit život, ale zároveň je dobré počítat s tím, že – stejně jako v partnerských vztazích – často trvá, než najdeme „toho pravého“. Jaká byla tvoje zkušenost s hledáním pomoci?
Já jsem v terapii v různých podobách už 21 let. Za tu dobu mám zkušenost se třemi krásnými terapeutickými vztahy. Jeden trval 17 let, další 8 let (a teď se někdo nemůže dopočítat – ale to na besedě ráda vysvětlím). Pro mě je terapeutický vztah to, co skutečně léčí. Není to jen terapeutický směr – i když i ten má svůj význam – ale je to bezpečný vztah, pocit jistoty a přijetí.
Místo, kde si mohu zkoušet reagovat novým způsobem, kde zažívám, že konfliktem vztah nekončí. Spolu s terapeutem pak mohu kráčet po své dobrodružné cestě zvané život a zkoumat to, co mě trápí a proč se necítím dobře.

Co pro tebe znamená stigma? Cítíš ho jinak u sebepoškozování, anorexie nebo u HPO? A jak se s ním vyrovnáváš, když o svém životě takto otevřeně mluvíš? Co by sis přála, aby bylo v otázce stigmatu ve společnosti jinak?

Se stigmatem se pojí i sebestigma – pocit studu za to, jaká jsem, a že mám nějakou diagnózu. Společnost se stále ještě dívá na lidi s psychiatrickou diagnózou tak trochu „divně“, ale tím, jak se o tom víc mluví, je to čím dál lepší. Stigma pro mě znamená vyloučení ze společnosti – jako kdyby na tebe někdo ukázal prstem, že jsi „divná“ nebo „rozbitá“. Všimni si, že když máš zlomenou nohu, nikomu to nepřijde zvláštní. Ale když máš nemocnou duši a chodíš k psychiatrovi, raději o tom mlčíš. Asi u PPP vnímám stigma nejméně z těch tří problémů, které jsi vyjmenovala. O poruchách příjmu potravy se už mluví víc. O svém životě otevřeně hovořím už asi sedm let a nestydím se za to. Ale když v terapii objevím něco nového – třeba když jsme před pár lety otevřeli téma sexuality – první veřejné sdílení pro mě bylo těžké. Styděla jsem se.
Moje zkušenost ale je, že když něco vyslovíš nahlas, už to není tabu. Padají hradby, bortí se stěny – a to je na tom to léčivé. Otevírání temných komnat svého života pro druhé a přinášení naděje je vlastně uzdravující i pro mě samotnou. Není to tak, že jen já něco dávám lidem – oni dávají zároveň i mně, a často o tom ani nevědí.

Když se ohlédneš zpět – co bys dnes řekla své „staré Petře“, která stála na hraně života a smrti? A co bys vzkázala lidem, kteří právě teď stojí na podobné hraně?
Vydrž! Nikdy nevíš, co je za další zatáčkou. A nejsi v tom sám/sama, i když se tak můžeš cítit.

 Marie Magdalena Houšková, Recovery klub Pelhřimov