Beseda připomenula výročí konce druhé světové války

Utrpění je třeba si připomínat, aby se neopakovalo. To bylo motto moderované diskuse k výročí konce druhé světové války, která se uskutečnila na malé scéně kulturního domu Máj v pondělí 5. května. Svůj pohled na největší válečný konflikt s odstupem osmdesáti let nabídli zhruba padesátce zájemců Vojtěch Kyncl z Historického ústavu Akademie věd ČR, Jaroslav Pinkas z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, Irena Krčilová ze Státního okresního archivu Pelhřimov a také studentka Marie Hrubantová.

Hned v úvodu zaznělo, že po výstřelu posledních zbraní utrpení neskončilo. Pozůstatky válečného běsnění přetrvávaly v lidech desítky let. „Pohled na konec války ve mně vyvolává rozervané pocity. Na jedné straně byla cítit obrovská úleva z osvobození a na straně druhé se jednalo o eskalaci nového násilí. Tím bylo vyřizování účtů,“ konstatoval Vojtěch Kyncl.

V průběhu zhruba devadesáti minutové diskuse došlo na připomenutí válečných událostí, které se bezprostředně dotkly Pelhřimova a jeho nejbližšího okolí. Debatovalo se o vypálení nedalekých Leskovic, likvidaci pelhřimovské židovské komunity, nešťastné smrti Miloslava Koláře – syna cukráře doslova v posledních dnech války, či marnou snahu o potrestání velitele místní posádky SS Waltera Haucka. Ten trestu unikl, ačkoliv už řadu let po skončení války se případem zabývala československá i německá justice.

Nevšední pohled nabídla studentka Marie Hrubantová. Ta se ve své školní práci pokusila zjistit osud dvou židovských žen – matky a dcery, které byly deportovány do koncentračního tábora. Krátce předtím si v Pelhřimově u studentky babičky zanechaly kufr, ve kterém bylo svatební věno. Kufr si nikdy nevyzvedly. „Pátrala jsem po tom, jaký byl jejich osud. Povedlo se mi zjistit, že byly součástí transportu do Terezína a o dva měsíce později byly převezeny do Osvětimi. Zde stopa končí, navzdory tomu, že jsem pátrala v internetových databázích, v archivech, povedlo se mi zjistit i jejich čísla z transportu. Je tedy pravděpodobné, že zemřely – byly poslány do plynu,“ nastínila neveselý konec hrdinek své práce.

Kamil Vaněk