Dnes je 25.07.2024

Svátek má Jakub

ikonka pocasi 21°C - jasno

Pelhřimov

Basketbal mě bavil a baví dodnes, říká Jaroslava Jirsová

Basketbal mě bavil a baví dodnes, říká Jaroslava Jirsová

Na podzim to bude padesát let, co propadla kouzlu basketbalu. Od té doby je věrná pelhřimovskému klubu, pro který odvádí neocenitelné služby. Jaroslavu Jirsovou přitom žádost o rozhovor zaskočila. „Nikdy se mnou nikdo rozhovor nedělal. Tohle je první,“ svěřila se a skromně doplnila: „Nebyl k tomu důvod. Nejsem člověk v popředí, který by chtěl být vidět.“

Přitom činností, které pro pelhřimovský klub děláte, je celá řada. Pověste nám, o jaké jde.
Společně s Janou Řezníčkovou (Matějkovou) trénujeme děti. Přesněji řečeno: Ona je hlavním trenérem, já jí spíše pomáhám. Takto nám to spolu perfektně funguje už několik let. Věnuji se především organizačním věcem. V oddíle jako takovém mám na starosti pokladnu. V tomto směru spolupracuji s Fandou Pětníkem, který řeší platby přes banku. Na mě jsou příjmy a výdaje v hotovosti. Dále ve spolupráci s Ivošem Rizákem a Vaškem Plášilem zpracovávám podklady pro dotační výzvy. Připravujeme žádosti a posléze i vyúčtování.

Dovolím si připomenout, že jste zapomněla na pozici organizačního pracovníka oddílu. Je to tak?
Ano, to je pravda. I tuhle roli zastávám. Dávám do kupy rozpisy zápasů jednotlivých družstev, soupisky, občas pomáhám s ubytováním družstev soupeřů. Dříve do této činnosti spadalo i zadávání výsledků utkání do informačního systému ČBF, ale to už si teď dělá každý trenér sám. Ve spolupráci s vedoucí sportovní haly Ivou Lehejčkovou zajišťuji blokaci haly pro tréninky, jednotlivé zápasy a turnaje celého oddílu.

To je opravdu obrovský objem práce. Kolik vám to bere času?
To se asi spočítat nedá. Ani se o to nepokouším. Pro klub to dělám ráda a musím poděkovat rodině, že má se mnou trpělivost. Občas lidi okolo sebe šidím, proto opravdu velký dík patří hlavně manželovi.

To všechno by nešlo dělat bez obrovské lásky k basketbalu.
Je to tak. Začínala jsem, když mi bylo deset. Od té doby se kolem basketbalu motám. Letos v listopadu to tak bude padesát let.

Jak vidno, basketbal je pro vás láskou na celý život. Byla to láska na první pohled?
Musím říci, že byla. Pamatuji si to jako dneska. Chodila jsem do čtvrté třídy, základní školu jsme měli tam, kde je dnes obchodní akademie. Jednoho dne přišel do třídy Zdeněk Holý s tím, že dělá nábor na basketbal. Já v té době chodila na gymnastiku, ale rozhodla jsem se to zkusit. Později mi říkal, že i kdybych se nepřihlásila, tak by mě stejně přemlouval. Byla jsem v té době nejvyšší ze třídy.

Základní předpoklad tu tedy byl. Šel vám basketbal od začátku?
Talent od Pánaboha jsem neměla. V basketbalu jsem si vždy všechno musela vydřít. Centimetry jsem měla ze začátku, postupem času mě ale spoluhráčky z ročníku začaly přerůstat.

Na jaké posty v sestavě vás trenéři řadili?
Kromě střední rozehrávačky jsem zkusila všechny. Ze začátku jsem hrála na pivotu, později na křídle.

Zmínila jste Zdeňka Holého jako člověka, který vás k basketbalu přivedl. Byl právě on tím nejzásadnějším trenérem?
Ano a asi to tak nemám sama. Zdeněk tady vychovával desítky hráček. Mě a moje vrstevnice naučil úplným základům, probudil v nás lásku k basketbalu, což bylo to nejdůležitější. Musím říci, že z jeho tréninků čerpám dodnes. Některé věci děti učíme stejným způsobem, jakým to učil on nás. Dnes je sice basketbal někde jinde než za našich začátků, ale základy se nemění.

Vzpomenuli jsme trenéra, přejděme ke spoluhráčkám. 
S kým jste si v mládežnických a později družstvech dospělých zahrála? Kdo to dotáhl do vyšších soutěží?
Nejdále se dostala Jana Řezníčková. Ta sice není můj ročník, je mladší, ale hrávaly jsme spolu. Naopak ze starších byla Blanka Štěpánková. Obě hrály v reprezentaci. Vzpomenout musím i na Peggynu, Slávinu Pechovou – fyzioterapeutku a kondiční trenérku ženské fotbalové reprezentace. 

A do jaké soutěže jste se dostala vy?
Povedlo se nám tady vybojovat druhou ligu. To bylo těsně předtím, než jsem šla na mateřskou. Proto jsem si na soutěž musela chvíli počkat. Naštěstí se nám v lize dařilo držet několik let, takže jsem si soutěž zahrála.

Mateřská dovolená je obvykle moment, kdy amatérské sportovkyně končí. Co vás hnalo zpátky?
Asi to, že mě basketbal vždy bavil a baví mě dodneška. Bez toho se to dělat nedá.

Jako kuželkář jsem měl kolem sebe i sedmdesátileté spoluhráče. To ale v basketbalu asi možné není. Do kolika let se dá hrát?
Končila jsem poměrně dlouho. Myslím, že naposledy jsem hrála zápas krajského přeboru v Gmündu. Který to byl rok a kolik mi bylo, to vám ale neřeknu. Na zápas jsem původně jela jen jako doprovod, ale bylo nás málo, takže jsem dostala dres a šla hrát. Na hřišti jsme se sešly tři z jedné rodiny. Kromě mé sestry hrála i dcera Petra.

Jaké to je, sejít se na basketbalové palubovce s dcerou?
Fajn. V týmu byla spolu se svými vrstevnicemi, holkami, které jsem trénovala od dětských kategorií. Proto byla sranda. Když mě holky chtěly střídat, nevěděly, jestli mi mají tykat nebo vykat. Bylo to takové: Paní trenérko! Ty? Vy? A pro mě to byl signál, že když už se mi na place vyká, je čas opravdu skončit.

To byl konec v mistrovských soutěžích. Ale s hraním basketbalu určitě ne definitivní.
Každý pátek si chodíme do malé tělocvičny zahrát. Je jedno, zda jde o ženy či muže, basketbalisty nebo nebasketbalisty. Zahrajeme si, uděláme si žízeň a pak chodíme na jedno.


Zdravíčko stále slouží?
S tím je to trochu horší. Obě achilovky už jsem měla utržené, zlobí mě i kolena. Jedno bylo problematické už dříve, před Vánoci mě začalo trápit druhé. V dobách, kdy jsem hrála soutěže, jsem přitom zranění neznala. Ani výrony. Teď už mě to bohužel dohnalo.

Když jste skončila s basketbalem jako hráčka, byla role trenérky logickým pokračováním?
Nebylo to plánované, ale tak nějak to vyplynulo ze situace. S hraním basketbalu v té době začínala dcera Petra, které jsem chtěla být nablízku a trochu pomoci. Tak jsem do toho vlaku nastoupila a už to jelo.

Jak dlouho už jede ten vlak?
Petra začínala v první třídě. Vzhledem k tomu, že jí je třicet, tak mi z toho vychází, že trénuji pomalu pětadvacet let. Nezdá se to, ale hrozně to utíká.

Neustále se věnujete dívčím družstvům? Nebo jste trénovala i chlapce?
Kluky jsem nikdy nevedla. Jak jsem řekla, začínala jsem s generací Petry. Tu původně trénovali Jana Řezníčková s Lubošem Zavadilem. Jana potom odcházela a na uvolněné místo jsem naskočila já. Tak to bylo několik let. Pak se Jana vrátila a společně jsme si vzaly další malé holky. Ty už jsou teď na vysoké škole. Teď jsem zase u třinácti čtrnáctiletých, pracuji tedy se třetí generací.

S jak starými hráčkami se vám dělá nejlépe?
Přijde mi, že je to jedno. Každá generace má své a hráčky v každém věku řeší problémy, mají starosti a taky zlobí. Nedá se říci, že by bylo snadnější trénovat děti malé nebo větší. Nejzásadnější je vést takové, které to baví a mají chuť a zájem se něco naučit. 

Máte dost dětí? Je v Pelhřimově zájem o hraní basketbalu?
Zájem je, na druhou stranu to nemáme vůbec snadné. Mezi kluky nám velkou konkurenci dělá florbal. Holky tolik netáhne, ale zase chodí na volejbal. Dětí není tolik a pochopitelně ne každé chce sportovat. Navíc je těžké je u sportu udržet. My jsme v jejich letech neměli počítač, mobil. Byli jsme rádi, že někam můžeme jít, že někam patříme.

Bez výchovy nových hráčů to ale nejde. Kde byste si přála, aby byl pelhřimovský basketbal, až tahle generace vyroste? 
Přála bych si, aby měl pozici aspoň takovou, jakou má teď. V minulosti byly roky, kdy o něm moc slyšet nebylo. Vzestup začal, když se tu objevila řada dětí bývalých hráčů - ročník 2003. Dostavily se úspěchy a především se tu vytvořila dobrá parta. Táhneme za jeden provaz a není to jen o hraní basketbalu. Společně jezdíme třeba na zápasy reprezentace do zahraničí. Byli jsme ve Slovinsku nebo v Rumunsku v Kluži. Mládež si zahrála na turnaji v Klagenfurtu. Tyhle zážitky nás spojují.

Kamil Vaněk